Hlavní obsah

Martina Czyžová: Nevěru a pokrytectví bych neodpustila

Klára Říhová, Právo, Klára Říhová

Důvěřivé i zkoumavé oči, výrazná ústa, hříva vlasů. Je jí teprve osmnáct a tento školní rok bude maturovat na ostravské konzervatoři, ale souhra šťastných okolností ji postavila hned na první pokus vedle herců jako Jiří Bartoška, Zuzana Kronerová nebo Ivana Chýlková. Kdo viděl komedii Zbožňovaný, tuší, že vám chci představit Martinu Czyžovou, která hraje důležitou postavu – Anetu, vnučku hlavního hrdiny.

Foto: Milan Malíček, Právo

Martina Czyžová

Článek

Do Prahy jezdí drobná brunetka jen výjimečně, tentokrát na den otevřených dveří na DAMU. Přespala u bývalé spolužačky, dnes už prvačky na divadelní fakultě, ráno si zašly na snídani, prochodily město…

„Velmi přívětivý víkend,“ hodnotí spokojeně. „Jinak Prahu moc nemusím, možná i proto, že ji znám zatím tak málo, vždy si vyřídím, co potřebuju, a rychle spěchám zpátky do Ostravy,“ přiznává.

Prvních pět natáčecích dní jsem byla vyplašená a třásla se nervozitou, nevěděla jsem pořádně, co se kolem děje a jak je to vůbec možné. Zdálo se mi, že nic neumím

Jak jste se vlastně dostala k roli ve filmu Zbožňovaný?

Loni zjara mi přišel od vedoucího hereckého oddělení na škole mail s pozvánkou na casting právě pro tenhle film, na roli Anety. Šlo o můj úplně první pokus, navíc kolem zuřila pandemie, takže probíhal online. Měla jsem natočit představovací video neboli self-tape, poslat fotky a předvést kousek dialogu.

Nedělala jsem si velké naděje, ale asi za měsíc mě pozvali na kamerové zkoušky – už naživo, kde byl přítomný i režisér Petr Kolečko. No a vybrali mě. Možná i kvůli vzdálené vizuální podobnosti se Zuzanou Kronerovou, která hraje moji babičku. Nevím.

Foto: archiv Martiny Czyžové

Se Zuzanou Kronerovou ve filmu Zbožňovaný.

Co jste zažívala poprvé před kamerou, navíc vedle žijících legend?

Celkem jsem měla sedmnáct natáčecích dnů. Prvních asi pět jsem byla vyplašená a třásla se nervozitou, nevěděla jsem pořádně, co se kolem děje a jak je to vůbec možné. Zdálo se mi, že nic neumím. Ale ve finále jsem si to strašně užila a cítila se bezpečně.

Jsem šťastná, že jsem mohla pracovat s tak skvělými herci a osobnostmi. Chovali se ke mně krásně, vstřícně, přestože jsem občas zkazila záběr a musel se kvůli mně opakovat. Snažila jsem se od nich co nejvíc pochytit a budu z té zkušenosti určitě ještě dlouho čerpat.

Bezvadný byl v podstatě celý štáb včetně pana režiséra, o jehož skutečného dědečka ve filmu šlo. Přistupoval ke mně nesmírně ohleduplně, trpělivě mě vedl, ale nechával mi i určitou volnost.

Vaše postava Aneta dědečka obdivuje a píše o něm dokonce seminární práci. Jenže pak se jako poslední z rodiny dozví, že žil paralelně dva vztahy. Jak tu situaci vnímala Aneta a jak byste k ní přistoupila vy?

Anetě je ve filmu šestnáct, takže v době jeho vzniku jsme byly skoro stejně staré. Její reakce mi proto byly velmi blízké. Chápala jsem, co pro ni znamená, když zjistí, že zdánlivě dokonalý dědeček dokonalý není a nebyl. Jaký je to šok.

Její rodiče se rozešli a v dědečkovi a babičce vidí ideální, harmonický pár. Navíc ve vypjaté scéně, kdy do jejich domu vtrhne dědečkova milenka, zjistí, že je poslední, kdo se o jeho paralelním životě dozvídá. Všichni z rodiny to dávno vědí, ale tváří se, jako by se nic nedělo. O to víc ji to zabolí a reaguje odmítavě.

Foto: Petr Horník, Právo

S Jiřím Bartoškou. Zuzana a Jiří Martině s první filmovou rolí hodně pomohli. Přesto když viděla hotový film, našla na svém projevu řadu chyb a některé věci by dnes už zahrála jinak.

I když jsem hodně mladá, snažím se ledacos ve vztazích dospělých pochopit. Co ale naprosto neuznávám a nejsem schopná tolerovat, je právě nevěra a pokrytectví. V tom jsem s Anetou souzněla. A doufám, že ve vlastním životě se s podobnou situací nebudu muset potýkat. Ani si to nechci představovat.

Vy sama máte v rodině nějaký vzor? Třeba taky dědečka nebo babičku?

Bude to znít asi jako klišé, ale nejvíc vzhlížím ke svým rodičům. Udělali a pořád dělají maximum pro to, abych byla dobrým člověkem jako oni. Na tatínkovi oceňuju jeho cílevědomost, tu mám doufám po něm.

Jsem taková urputná, což nevím, jestli je dobře nebo špatně, ale na tátovi se mi to líbí, protože se to odráží v jeho práci. Když něco dělá, tak pořádně. Díky tomu je schopen to ve firmě někam dotáhnout. Maminka pracuje jako prodavačka v bylinkářství – a je to prostě maminka. Pečující, laskavá, jak má maminka být…

Moji rodiče se bohužel taky rozešli, ale naše vztahy to naštěstí neovlivnilo.

Sestřenice babičky je herečka Alena Mihulová. Vím od ní ledacos o herectví a podporuje mě v mé cestě

Žijete s maminkou?

Už druhým rokem sama, se spolubydlícími v pronajatém bytě. Ale moc ráda se vracím domů, do Karviné, kde žije maminka s přítelem a s o pět let mladší sestřičkou. A o kousek dál bydlí i tatínek. V Ostravě to mám pět minut od školy.

Donedávna jsem ještě závodně tancovala a chtěla u toho co nejdéle zůstat, což bylo s dojížděním náročné a přestávala jsem to zvládat. Takže od třeťáku jsem se osamostatnila. Snažím se i trochu přivydělávat.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Já žádné konkrétní plány nemám. Ve chvíli, kdy se rozhodnete pro herectví, a vlastně asi v jakékoliv branži, je strašně nepraktické mít konkrétní plán. Čímž neříkám, že není dobré mít cíl. Cíl může být obrovský poháněč, motivace.“

Kde se vzaly vaše geny a nadšení pro herectví?

Sestřenice mojí babičky je herečka Alena Mihulová. Vlastně nevím, jak náš vztah nazývat, říkám jí prostě „moje Alenka“ a výborně si rozumíme. Od ní jsem věděla ledacos o herectví a o filmu a velmi mě v mém rozhodování i přípravě podpořila. Když jsem se chystala na roli Anety, přespávala jsem v Praze u ní a hodiny jsme propovídaly. Je skvělá, moc si vážím toho, že ji mám.

Byla jste takové to dítě, co se rádo předvádí?

Dlouho jsem si nejraději četla a pořád jsem mluvila. Vášeň pro knihy mi vydržela dodnes. Paradoxně teď jsem mnohem klidnější, nemám tendenci se nějak zvlášť předvádět, ovšem v dětství jsem na každé oslavě recitovala, hrála scénky. Rodiče věděli, že toužím po dramatickém kroužku, ale nejdřív mě nechali vyzkoušet keramický, což mi příliš nešlo.

Chvíli jsem taky hrála fotbal, přitom míčové sporty vůbec nezvládám. Potom jsem začala tancovat – šlo o moderní tanec, ale věnovali jsme se i základům baletu. A když jsem se nakonec v páté třídě dočkala toho dramaťáku, hezky se mi to propojilo. V tanci jsem přešla na street dance a hip hop.

Konzervatoř byla tedy jasná volba?

Kdyby mě nevzali, neměla jsem připravenou žádnou jinou variantu. Stála jsem si za tím, že chci studovat herectví a prostě se tam dostanu.

Co nejraději čtete?

Mám různá období, jeden čas vyhrávaly knížky o seberozvoji, pak jsem si řekla, že bych se měla víc věnovat teoretické stránce herectví. Občas otevřu i Stanislavského (K. S. Stanislavskij, slavný ruský režisér, herec a pedagog, tvůrce přelomového způsobu hraní na psychologickém základu, tzv. Stanislavského metody – pozn. red.), ale přiznám se, že u něj dlouho nevydržím.

Miluju českou klasickou literaturu, i když zrovna teď čtu Héráky od Irvina Welshe, protože se blíží maturitní představení, což bude pravděpodobně něco od něj.

Foto: archiv Martiny Czyžové

Představení To video nikdo neuvidí – v Národním divadle moravskoslezském.

Máte oblíbený film, herečku?

Herecky i lidsky se mi strašně líbí Emma Watsonová, zbožňuju Harryho Pottera a Hermiona je moje srdcovka. Mimo jiné ji mám i na tapetě mobilu. (ukazuje)

V Česku si moc vážím své profesorky herectví Renaty Klemensové z ND moravskoslezského. Hrajeme spolu v jedné inscenaci komorního divadla Dvanáctka, a pokud mám jmenovat vzor, který není platonický jako Emma, ale reálný, je to ona.

Jaký typ rolí vám asi bude nejlíp sedět nebo vás nejvíc láká?

Ještě jsem toho moc nezkusila, ve škole jsme se vloni zaměřili na hry a postavy A. P. Čechova – a ten mi sedl neskutečně. Děláme zatím jen úryvky, ale moc by se mi líbilo, kdybych měla možnost zahrát si je celé v nějakém divadle. Zároveň mě lákají čím dál víc komediální role, chtěla bych si ověřit, jestli vůbec umím být vtipná.

Chtěla bych se jednou dostat do fáze, kdy budu schopná uhrát jakýkoliv typ role, to je úděl herce. Poprat se i s těmi, které mi nebudou blízké věkem a mentalitou, půjdou mi proti srsti. Střihnout si protiúkol. Nerada bych se ocitla v nějaké škatulce, ať už naivky, dramatické umělkyně nebo komičky. Chci to mít barevné, a hlavně být toho schopná.

Jak se vůbec vidíte, jak byste popsala svoji mentalitu?

V poslední době jsem v sobě trochu zmatená… Troufám si říct, že jsem emotivní extrovert, ráda poznávám nové lidi, nedělá mi problém se seznámit a bavit se. Na druhou stranu potřebuji občas samotu ve své bublině – s knížkou, se sluchátky na procházce.

Narodila jsem se ve znamení Střelce a docela věřím na výklad povah podle znamení, jen jsem ještě nenašla čas si o nich víc nastudovat. Ale mám kamarádku, která tomu rozumí, a většina věcí, které mi říká, sedí. Až na to, že Střelci bývají tvrdohlaví, což tak úplně nejsem, snažím se být otevřená více řešením.

Po filmu Zbožňovaný jste dostala už tři další nabídky. Oč jde?

První je desetidílný seriál TBH ze středoškolského prostředí, který točila ČT Brno. Prožila jsem s ním letos velmi intenzivní dva měsíce.

Hlavní zápletkou je střelecký útok na střední škole, rozjíždějí se i vztahové linky a charaktery. Já hraju jednu z hlavních postav, studentku Máju, což je taková aktivistka, snažící se do všeho dostat racionální a – podle ní – správnou variantu řešení. Jenže napáchá víc škody než užitku. Přitom není špatná, mám ji ráda. Seriál poběží zkraje roku na nové on line platformě ČT.

Foto: archiv Martiny Czyžové

Seriál TBH, který poběží začátkem příštího roku na nové online platformě ČT.

A další dvě?

V létě jsem měla menší roličku v koprodukčním sci-fi filmu rumunské režisérky Cristiny Grosan Běžná selhání. Hlavní roli ztvárnila Táňa Medvecká, s níž jsem se potkala už ve Zbožňovaném. Bylo to moc zajímavé a akční natáčení, hraju vychovatelku v dětském koutku, kde se začne všechno hýbat a bortit, taková menší apokalypsa. Cítila jsem se trochu jako v bondovce.

Do třetice jde o minisérii režiséra Bisera Arichteva o nechvalně známém guru Járovi, kde představuju spolubydlící hlavní postavy. Víc zatím nesmím prozradit.

Změnila jste s rostoucím zájmem své plány?

Já žádné konkrétní plány nemám. Ve chvíli, kdy se rozhodnete pro herectví, a vlastně asi v jakékoliv branži, je strašně nepraktické mít konkrétní plán. Čímž neříkám, že není dobré mít cíl. Cíl může být obrovský poháněč, motivace. Všichni se mě teď ptají: Co po maturitě? Jestli chci na DAMU, nebo rovnou někam do angažmá…

Vím, že si podám přihlášku na DAMU i JAMU. Vím, která divadla obepíšu a dám o sobě vědět – určitě všechna ostravská, znám je dobře, jsou tam kvalitní herci i repertoár a stojím si za nimi. Kdybych tam mohla zůstat na divadelní rozjezd, byla bych šťastná. Divadlo je mi bližší než film, chci být co nejvíc na jevišti. Možná napíšu i do Brna nebo do Prahy, uvidím…

Ale trvat si na jedné konkrétní cestě by mě zbytečně blokovalo. Můj cíl je hrát.

Je vám osmnáct čili čas na velkou lásku. Koná se?

Nekoná. Žádnou velkou, opravdovou první lásku jsem ještě nezažila. Asi bych na ni našla čas, jenže zatím nepřichází, tak na tohle téma ani moc nepřemýšlím. Je fakt, že jsem do někoho zakoukaná…, ale nic velkého se nekoná.

Přesto kdybych dostala zamilovanou roli, troufám si říct, že bych ji zahrála. Uvnitř ve mně je spousta emocí, určitě bych nemusela vycházet jen z literatury.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Chtěla bych se jednou dostat do fáze, kdy budu schopná uhrát jakýkoliv typ role, to je úděl herce. Poprat se i s těmi, které mi nebudou blízké věkem a mentalitou, půjdou mi proti srsti.“

Co ještě tvoří váš svět?

Zatím většinu volného času věnuju zase herectví: chodím co nejvíc do divadel. A pořád tancuju. Taky jsem si oblíbila podcasty, jejichž boom proběhl vloni za pandemie. Nejdřív mi přišlo divné poslouchat, jak někdo mluví, ale poslední půlrok je poslouchám denně.

Zpravodajské (Vinohradská 12, Deník N), komediální (Love is on the Air, Vyhonit ďábla), Kovy a Tereza Salte. Můj nejnovější objev se jmenuje Brambora s vejcem… A mám ambici naučit se vařit. Věřím, že kdybych si k tomu přičichla, znamenalo by to pro mě obrovský relax.

Jaká byla vaše zatím nejhorší životní zkušenost?

Určitě nikoho nepřekvapí, když budu mluvit o tom, co nás na jaře 2020 zastihlo, ani to nechci pojmenovávat. Pro mě to bylo psychicky zatím asi nejnáročnější období a doteď v sobě cítím paranoiu a strach se z čehokoliv pořádně radovat, protože se neustále obavám toho, co bude dál.

Mám pocit, že všechno, co se tady děje, už nemá nic společného s prevencí před „nebezpečným“ virem a rádoby ochranou občanů… a nepřeji si nic jiného, než aby celé tohle šílenství skončilo.

Kde byste chtěla, abych vás potkala za deset let?

Zdravou a šťastnou. A aby na tom byli stejně i moji nejbližší. Abych dělala, co mě baví, a měla už vedle sebe člověka, o kterého se budu moct opřít. Což dnes ještě tak nevnímám, přijdu si free a je mi samotné dobře.

Potkáte mě určitě někde tady, do světa se nehrnu, toulavé boty nemám. Neříkám, že mě nezajímá cizí kultura, ale ne tolik, abych křižovala svět. Nejraději jsem usazená tam, kde je mi dobře. Cestuju maximálně po Česku, miluju přírodu, krásně se cítím na chalupě u babičky za Mariánskými Lázněmi. V té vesničce není ani Jednota, ani hospoda, jen baráčky, kravín a obrovský les.

Reklama

Výběr článků

Načítám