Začněme trochu osobněji. Co vás přivedlo k práci s lidmi
s duševním onemocněním?
To už je hodně dávno. Do Fokusu Praha jsem nastoupil na civilní
službu do jeho vzdělávacího střediska a zůstal asi sedm možná i víc let. Poté
jsem působil v jiných neziskových organizacích v oblasti sociálních
služeb. Časem jsem se do Fokusu vrátil na pozici regionálního ředitele.
Profesním tématem se tak oblast duševního zdraví stala spíš postupně.
Práce s lidmi je
asi dost o osobních příbězích. Jak oddělujete tyhle roviny, aby se vás vlastně
příliš nedotýkaly a neubíraly vám na energii?
Manažerská pozice přináší různé
výzvy, například termíny, dokdy je třeba něco udělat, kterých se často valí
hned několik. A pak i práce s kolegy a řízení týmů je práce s lidmi,
jejich přednostmi i chybami. Snažím se při práci s podřízenými být spíš laskavý,
ale nejde to úplně vždycky. Se složitými situacemi může pomoct například
supervize nebo konzultace s někým zkušeným. Lze tak nalézt řešení, které
člověk sám vidět nemusí, získat tvořivější přístup a větší jistotu. Také je
dobře dělat věci v takovém množství a kvalitě, jak to normálně jde, ne
víc, než je dlouhodobě zvládnutelné. Člověk si pak nemusí případná selhání brát
moc osobně.
Máte sám zkušenost
s duševní nemocí?
Ne.
A vnímáte to, vhledem
k vaší profesi, jako určitý handicap?
Myslím, že mám jinou roli a
jiné zkušenosti. V týmech mám nicméně kolegy, a to zcela záměrně, kteří
takovou zkušenost mají. Prošli například schizofrenií. Pro mě jsou to kolegové
se specifickou zkušeností, kterou v praxi využívají. Stejně jako někdo
jiný může využívat toho, že prošel vztahovou krizí s partnerem. Je to
životní zkušenost a ne nutně handicap.
Komu bude komunitní
tým vlastně sloužit?
Smyslem Komunitního týmu Benešov
bude poskytování podpory dospělým lidem se zkušeností se závažným duševním
onemocněním, případně lidem, kteří jsou rozvojem takového onemocnění ohrožení.
Chceme také podporovat blízké pečující osoby, zejména rodiny, ve kterých tito
lidé žijí.
Pomáháme našim klientům najít cestu k zotavení a spokojenému životu,
zlepšit průběh onemocnění. S naší podporou se zvýší šance, že lidé
s duševním onemocněním budou žít normální, spokojený život. Zvládat
dovedně svoje onemocnění tak, aby se oni sami měli dobře, ale aby byli zároveň
dobrými partnery, sousedy, rodiči. Aby měli práci, kde budou spokojeni oni i
zaměstnavatel.
Jak se k vám klienti dostanou a jak prakticky probíhá spolupráce?
Ty cesty klienta k nám jsou
různé. Někdy je to na doporučení psychiatra, v jiných případech potkáme
naše klienty v psychiatrických nemocnicích, kam bude tým pravidelně
jezdit. Někdy volají jiní profesionálové, např. sociální pracovníci města.
Jindy chce pomoct rodina. A samozřejmě nás kontaktují i samotní zájemci o
podporu.
Co také děláme je asertivní
kontakt. Projevem akutně zhoršeného zdravotního stavu může být to, že se člověk
s duševním onemocněním izoluje, a nechce pomoct. I přesto se s ním
snažíme navázat vztah, mluvit s ním alespoň přes dveře. Nechat mu leták.
Přivést jídlo atp. Většinou to nakonec pomůže.
Zejména v terénu, tj. tam,
kde klienti normálně jsou, probíhá větší půlka naší práce. Nechceme, aby museli
chodit za námi.
Spolupráce s konkrétním
klientem je pak vždy velmi individuální dle situace, ve které se nachází, a
zejména podle toho, co sám chce a pokládá za důležité. Pokud je to potřeba,
snažíme se zapojovat do řešení další odborníky. Psychiatra, odborníky na dluhy,
prostě podle potřeby.
Co se týká zdravotníků, tak ti
budou součástí týmu až postupně. Právě včetně psychiatra, psychologa,
zdravotních sester. Začínat budeme jako sociální služba.
A kdy tedy začnete a jaký bude další vývoj?
Celý tým se sejde poprvé začátkem
ledna. Budeme muset nastavit systém porad, upravit si zázemí, projít nějakým
úvodním školením. Na začátku bude mít tým cca 6 pracovníků, na konci roku
myslím kolem 8. Během jara se bude tým ještě hodně vzdělávat v tom, jak
práci dělat v souladu s dobrou praxí a filozofií naší organizace.
První klienty tedy začne tým
nabírat na konci ledna, ten proces budeme řídit. Potřebujeme nějaký čas na
rozjezd. Předpokládáme, že postupně by každý pracovník měl mít cca 15 až 20
klientů, ale to pracovníci zvládnou až v druhé půlce roku.
Na začátku budeme také hodně dbát
na to, aby se tým provázal s jinými odborníky v sociální a zdravotní
oblasti v regionu Benešovska.
Někdy během dalších let chceme komunitní
tým transformovat tak, aby z něj vzniklo centrum duševního zdraví a tým
tak zahrnoval již zmíněné zdravotníky.
Regionálně bude tým působit zpočátku
zejména v Benešově a okolí. Poté v celém regionu Benešovska. Během
několika let bychom rádi obsáhli celý okres.
Proč právě Benešov?
To vyplývá ze strategie domluvené
s krajským úřadem. V okrese Benešov podobná služba není a nikdy
nebyla a jiné sociální a zdravotní služby nejsou naší podporu schopné nahradit.
Mnoho lidí je tak bez adekvátní pomoci, a to nám dělalo starost.
Jak bude vaše služba
dostupná a kde?
Kanceláře a telefon budou pro
veřejnost zpočátku dostupné ve všední dny od 08.00 do 16.00 hod. Klientům
budeme schopni vyjít částečně vstříc a poskytnout některé služby i mimo uvedené
hodiny.
Vyjma práce v terénu chceme
během jara mít k dispozici i tři chráněné byty, kde v rámci časově
omezené podpory chceme klientům umožnit, aby zvládli samostatně bydlet.
Sídlit budeme na adrese Tyršova
2061, 256 01 Benešov; kontaktní telefon 778 973 972.
Jaké výzvy vnímáte
v oblasti péče o duševní zdraví?
Je jich hodně. Jednou z nich
je, že nás zákonné mantinely určitých profesí, zejména sociální a zdravotní, pořád
hodně svazují a škatulkují. Dát to dohromady je obtížné. Obtížně se shánějí
kvalifikovaní pracovníci v oboru.
Pak vnímám, že společnost funguje ve stresu. Spousta věcí se
mění, u spousty témat není jasné, kde je pravda. Společnost nemá společný cíl
ani sdílené hodnocení současnosti. Zároveň je velký tlak na pracovní výkon a
zaujetí vlastním zaměstnáním a z té společenské nejistoty a pracovního
tlaku jsou lidé přetížení. Všechno tohle vytváří tlak na naše zdraví. A to
nejen ve smyslu diagnostickém, ale že se spousta lidí necítí dobře. Málokdo vám
řekne, že se má dobře tak, aby to zároveň myslel doopravdy. Ale jak to změnit,
nevím. Ani nemám u všech těch věcí tu ambici. Je to takové téma duševního zdraví
společnosti.
Myslíte, že je
duševní zdraví stále trochu tabu nebo alespoň stigmatizované téma? Co víc pro
to dělat, než že o něm budeme mluvit?
Myslím, že se to zlepšuje.
V nějaké chvíli je to stigma pořád, psychiatrie je stigmatizující. Mluvit
o duševním zdraví ale podle mě začíná být docela normální. Přesto mluvit o
zdraví je riskantní a snadno se zvrtne v bavení se o nemoci. Možná by
pomohlo bavit se třeba o štěstí nebo spokojenosti, ale jisti si nejsme. Možná
bychom všichni mohli praktikovat nějaký druh meditace a pečovat o sebe
v tomto smyslu. Zároveň jsem někde četl, že šťastní lidé jsou ti, kteří
pomáhají ostatním. Když je člověk zaměřený jen sám na sebe, tak šťastný asi
doopravdy nikdy nebude. Tlak na to, abychom se sami sebou zabývali, je ale
hodně velký. Chce to možná větší altruizmus, starost o druhé. To je možná částečná
odpověď na otázku po duševním zdraví.
Vy jste šťastný?
Někdy jo a občas ne. Není v lidských silách být pořád
šťastný, spíš jsou to záblesky, ale mezitím bych řekl, že jsem spokojený.
A co pro to děláte?
Snažím se být se svými blízkými, rodinou, trochu sportuji,
duchovní život bohužel spíš zanedbávám, ale nechci se tím moc trápit. Myslím,
že někdy je důležité dělat věci trochu oklikou. Například – říct někomu „buďte
teď veselí“ způsobí rozpaky – jednoduše, že k radosti se člověk musí
dostat ne úplně přímou cestou, protože ten přímý záměr tomu brání. Aby někde
panovala veselá nálada, je spíš potřeba pro to připravit podmínky – třeba dobré
jídlo, hezkou místnost, pozvat příjemné lidi … a radost se pak dostaví spíš
mimochodem. Občas je potřeba věci prostě
jen připravit a počkat si na zázrak.
