Čtenářům Bubínku dnes přinášíme ukázku z knihy L. Dobyčina, která pod názvem Město En a jiné prózy nedávno vyšla v Edici RR. Obsáhlý výbor představuje, v češtině knižně vůbec poprvé, tvorbu mimořádného autora, v Rusku i ve světě objevovaného teprve v posledních letech. Svazek provázejí komentáře a doslov editorky Hany Kosákové. I tuto novinku z RR si můžete právě v těchto dnech zakoupit s případným bonusem v rámci tradičního předvánočního prodeje v Revolver Revue.  

 

 

L. Dobyčin
Město En a jiné prózy

Matrijál

Godulevičová dostala pozvání do soutěže a promyslela ho. Dva body přijala, dva zavrhla a jeden pozměnila.

Podle soutěže měla pod širým nebem pracovat s masami. Když večer zavřela knihovnu, pokaždé s několika knížkami zašla do zahrady a lákavě je rozkládala na stolek na konci aleje. Kdo dal doklad jako zálohu, mohl si knihu půjčit a číst pod lampou.

Seděla. Kamera praskala. Sem tam zahrál orchestr. Občas přiběhli kluci a prsty dělali neslušná znamení nebo se na ni dívali přes lepenkové brýle, podobající se maskám, s červeným a zeleným sklíčkem, jaké byly vydávány k „Zázrakům stínů“. Jednou okolo stolku prošli dva gentlemani, kteří hovořili o chlazené sodovce.

Když bylo deset, Godulevičová odcházela. Zvuky krakováku a mazurky se za ní rozléhaly. Občas svítil měsíc, jindy na nebi visely mraky a v dáli se mihotaly blesky. Z oken venerologické léčebny se z osvětlených místností vykláněli lidé v nezapnutých košilích. „Nemáte cigaretu?“ prosili. Godulevičová ve strachu utíkala. Polobotky klapaly. „Pořád pracujete,“ řekla jí hospodyně, když otevírala dveře, a ona si šla lehnout.

O víkendech se chodila dívat na filmy, když dávali dramata. Když promítali komedie, seděla ve dvoře na mrazicí skříni. Četla si, dole se procházeli lidé a kohouti křičeli. K inženýru Sidorovovi přišli hosté – inženýr Smirnov z městského odboru a stařenka Paskudňaková z Céerká. Malinnikov s houslemi se objevoval u okna a nasupeně hrál modlitbu Kol nidrej.

Nastával večer. Občas zarachotily povozy. Hudba zněla ze zahrad. Dveře se otevíraly. Sidorovovi stáli na prahu, oba vysocí, a mávali svým hostům. Ti, bělající se ve tmě, jim mávali zpět.

Jednou se Smirnov vrátil. „Už,“ řekl, „jste slyšeli nový popěvek ‚Lenin miluje dětičky‘?“, rozhlédl se a polohlasně zazpíval. Když se Godulevičová blížila, odkašlala si. Nastalo ticho, dveře se zabouchly a hosté se rozešli.

Dny byly dlouhé a týdny krátké. Proběhla jedna kampaň za spolupráci a druhá proti válce. „Když jsem pracovala pod širým nebem,“ psala Godulevičová do své žádosti o umístění do ozdravovny, „má práce nepolevila ani ve studené místnosti. V důsledku toho se mi poněkud pocuchaly nervy.“ A je pravda, že začala být podrážděná a div se nepohádala se čtenářkou Rex, která ji požádala o zpěvník.

V novinách se objevilo oznámení o čistkách na městském odboru. Godulevičová se posadila a vzala pero. Rozhodla se, že vytáhne matrijály na Smirnova. Aby na nic nezapomněla, sestavila si poznámky.

Vypravila se v modrých šatech se žlutými proužky. Venerici se na ni dívali z oken. Na rozích byly nalepeny portréty koryfejky Stěpanjancové a primabaleríny Pravednikovové. Potkávala čtenáře z knihovny, kteří salutovali.

Na čistce bylo plno. Předseda vtipkoval a diváci se váleli smíchy. Ti z městského odboru seděli sinalí. Smirnov před sebou držel noviny. Foukal si na ruce, schovával je pod sebe, vstával a celý pobledlý odcházel. Godulevičová ho politovala. „Ať si jde,“ pomyslela si.

Litovala své slabosti, když se vrátila z ozdravovny, těžší o osm liber, dočerna opálená a hlučná. Ale už se nedalo nic dělat. Inženýr Smirnov v její nepřítomnosti odjel spolu se Sidorovovými do Tádžikistánu, odkud inženýr Chozjainov telegrafoval, že na místě je možné sehnat nedostatkové zboží a plat je tu tisíc sedm set.

Už poslali oběžník o kulturní práci na zimu a vedoucí klubu slíbil Godulevičové, že jí ho dá přečíst. Stařenka Paskudňaková se nesměle usmívala, při západu slunce přicházela a seděla ve dvoře. „Pamatujete, když se balili,“ se smíchem se rozzářila, „seběhli se lidé a dívali se.“ „Byla jsem pryč,“ řekla Godulevičová a vyprávěla jí o ozdravovně. Stařenka Paskudňaková tiše poslouchala. Malinnikov v kšandách šel blíž.

Vyprávěla o tom, kolik tam dávali másla a jaký příjemný společník byl soudruh Šackij z Klinců. Vyprávěla, jak vymyslela zprávu pro živé noviny a jak s Elgou Nochimovnou Rog navštívila jednu vesnici: obilí bylo sklizeno a kolem bylo prázdno; ještěrka vyběhla zpod nohou; vykoukly chalupy pokryté slámou, vedle nich se povalovaly saně a podvozky.

 

Timofejev

Poté, co Timofejeva vyhodili od zkoušky, nešel na oběd a zamířil domů, sundal si sako a vlezl do postele. Podsaditý, s šedivým obličejem a rozcuchanou žlutou bradkou, ležel na zádech a chrápal. Nad čelem mu jako udice viselo několik zahnutých řiďoučkých pramínků, do nichž se slepily jeho bezbarvé vlasy. Vybledlá tmavě modrá saténová košile se uvolnila zpoza opasku a mezi ní a kalhotami byl vidět nátělník, obarvený rozmáčknutou štěnicí. Mouchy mu sedaly na obličej a on je s huhláním odháněl rukou, aniž by se probudil. Probral se až večer, když už slunce nesvítilo a elektřina hořela v lampě, která zůstala po nočním šprtání s nezataženým uzávěrem. Vyskočil, spustil nohy z postele, pravou rukou uchopil okraj levého rukávu a začal si třít oči. „Musím dát připravit samovar,“ řekl si a vydal se hledat hospodyni. Doma nebyla, a tak vyšel ven, aby se poohlédl.

Červená luna, těžkopádná, bez třpytu, visela nad humny jak půlměsíc z marmelády. Na zarudlém západě matně zářily pruhy v barvě prachu, nametené jako smetí k prahu a tam ponechané. Bylo úplné ticho a hospodyně seděla na schůdku, zahalená do velkého šátku, bez pohnutí, ani nemrkla, vychutnávala si nehybnost a ticho. Timofejev si sedl o schůdek výš a mlčel. Tak seděli beze slova a nehybní, s očima upřenýma k nebi. Kdesi daleko zahvízdala lokomotiva. Hospodyně tichounce vzdychla a zašeptala: „Filjanka.“ „Jaká filjanka?“ šeptem se zeptal Timofejev. „Finská železnice.“ Opět se odmlčeli a dlouho seděli tiší a uzavření do sebe, dokud se neotevřelo okno a neozvalo se odtamtud: „Darjo Ivanovno, kde jste? Nezapomeňte na ten samovar.“ „Pro mě prosím taky,“ připojil se Timofejev, vstal a šel k sobě.

Polykal čaj a v zamyšlení žvýkal bílý chléb – zdálo se mu, že cosi významného se odehrálo v těch chvílích, kdy seděl na zápraží a díval se na matné nebe, slibující zítřejší déšť.

 

Chiromantie

Petrov s požitkem vdechl voňavý vzduch, spočítal ty, kteří tu čekali, a usedl. Ladislas se omluvil, odpoutal se od právě holeného muže a zasunul zástrčku na dveřích. „Stihl jsem to,“ zasmál se Petrov a pomyslel si, že to je dobré znamení.

Holiči pracovali mlčky – byli unavení, spěchali a ani se nezmohli na zdvořilosti. Nůžky cinkly. Blížily se Vánoce. Zvony byly sundány a za okny nehlučely. „Pí,“ občas basem pištěl projíždějící náklaďák a otřásal ulicí.

Petrov knihu nečetl. Jen si ji prohlížel. Tu knihu s dlaněmi vyobrazenými na každé straně už prostudoval. Dočetl ji včera večer, a když ji zavřel, sedl si k zrcadlu a vzpomněl si na veršíky, které se kdysi učil ve škole:

          již splněna je povinnost odkázaná bohem
          mně, hříšníkovi.

Oholený a ostříhaný vyšel ven. Příjemně voněl. Kníry, bradka a záhyb kožešiny na cípech límce se pokryly jinovatkou. Vysoký měsíc plul v zeleném kruhu. Tvrdý sníh se měňavě třpytil. Jako ve dne byla zřetelná oznámení na zdech. Petrov je už četl: ukázkové muzeum „Věda“ s oddělením gynekologie, mineralogie, Sacco a Vanzetti snížili ceny.

Margarita Titovna bydlela nedaleko. Petrov se smál. Proklouzne jako vždy do druhého pokoje, matka ji zavolá, ona přijde, bude zívat, bude se pohupovat a udělá kyselý obličej. On ji bez rozpaků chytí za ruku, otočí ji dlaní vzhůru, přečte, co bylo, co bude a komu se má vyhýbat. Ona se zaposlouchá… „Margarita Titovna,“ zpíval v duchu Petrov, jásal a houpal trupem.

V hlučném rozhovoru proběhli dva přátelé ve finských čapkách, zavěšeni do sebe. „Udělal jsem jí neslušný návrh,“ slyšel Petrov, „a nesouhlasila.“ Zamyslel se: nesouhlasila – to asi není dobré znamení.

A skutečně, Margarita Titovna nebyla doma. „Šla do muzéumu,“ řekla matka soucitně. „Chodit na večerní mši teď není v módě,“ zasmála se. „Ano,“ vzdychl Petrov. „Myš zase odolala,“ snažila se ho zaujmout rozmluvou, „na háček v pastičce jsem nastražila sádlo – snad se teď chytí.“ „Chytí,“ zasmál se Petrov.

Kroky skřípaly. Dráty a větve zbělely.

Chrámy s kalnými okny hleděly na měsíc.

Muzeum zářilo. Půvabné obrazy, červené od červených luceren, visely vedle vchodu. Zemřela Bulharka, leží na sněhu a pluk vojáků se ujímá její dcery. Gorila rozhrnuje chvojí a přibližuje se ke koupající se dívce: „Únos žen“. Petrov vykročil za závěs a otřel si brýle. „Jeden lístek,“ požádal, potáhl si knír, dotkl se bradky a chiromantie, která mu čouhala z kapsy.