Alice Tihelková komentuje poslední vývoj v britské Labouristické straně. Její lídr Keir Starmer stranu zbavuje levicových prvků corbynismu.
Traduje se, že když byla Margaret Thatcherová dotázána na svůj největší politický úspěch, odpověděla „Tony Blair“. Narážela tím na odklon „nových“ labouristů od tradičního socialismu a jejich ochotu v zásadě neměnit ekonomický kurz, který nastolila.
Kdyby se někdo dnes podobně zeptal Tonyho Blaira, periodicky se vynořujícího v médiích v naději na politický comeback, jeho odpověď by mohla klidně znít „Keir Starmer“. Po éře Jeremyho Corbyna, který stranu vychýlil doleva, blíže k jejím kořenům, mají Labouristé zpět lídra, se kterým může být Blair spokojen.
Keir Starmer je politik, který poněkud klame tělem. V médiích bývá tento bývalý advokát a přesvědčený remainer často vykreslován jako kultivovaný technokrat, který sice neoplývá charismatem, ale zato je příslibem vplutí strany do stabilnějších a konsensuálnějších vod. Avšak represivní postoj, jaký Starmer po svém zvolení zaujal vůči levému křídlu Labour Party, zejména mladým aktivistům, které Corbyn do strany přivedl, vzbuzuje otázky, jak to se svým záměrem docílit „jednoty“ ve straně vlastně myslí. Nedávná vlna vyhazovů ze strany, jejichž oběťmi jsou právě lidé nalevo od Starmera (samotnému Corbynovi bylo dočasně pozastaveno členství ve straně a odebráno právo zastupovat Labour Party v parlamentu) dává tušit, že Starmer levicovou opozici ve vlastní straně příliš trpět nebude. Stovkám labouristů bylo členství zrušeno kuriózním způsobem – obdržením dopisu, v němž jim byl oznámen automatický zánik členství z důvodu jejich angažovanosti v aktivistických skupinách (např. Resist, Labour in Exile nebo Socialist Appeal), které se nově ocitly na stranickém blacklistu.
Starmer své čistky ve straně odůvodňuje snahou vymýtit z ní antisemitismus, jehož přítomnost v Labour Party konstatovala loňská zpráva Komise pro rovnost a lidská práva. Sám Corbyn, dlouholetý bojovník proti rasismu, antisemitismus označil za „naprosto odporný, špatný a zodpovědný za některé z největších zločinů v dějinách lidstva“ a uvedl, že jako předseda byl ve straně odhodlán vymýtit rasismus i antisemitismus v každé jeho podobě. Zjištění zprávy však zároveň označil za zveličená a politicky motivovaná, což ho stálo členství ve straně i labouristickém poslaneckém klubu.
Na možné politické pozadí účtování s Corbynovci poukazují i další osobnosti. Patrně nejhlasitější z nich je světoznámý režisér Ken Loach, který již šedesát let točí sociálně laděné filmy; naši diváci budou patrně znát jeho cenami ověnčený snímek Já, Daniel Blake. Pětaosmdesátiletý Loach kritikou Starmera nešetří; v nedávném článku pro Guardian například uvedl:
„Demokracie v Labouristické straně je nyní mrtvá. Za Starmerova vedení byla vytvořena a zpětně uplatněna nová pravidla a místní stranické buňky byly de facto pozastaveny, jejich zvolení funkcionáři odstraněni a nahrazeni spolehlivými pravičáky. Volební kandidáti jsou dosazováni z centra bez ohledu na přání místních obyvatel. Návrhy kritické vůči Starmerovi nebo podporující jeho předchůdce Jeremyho Corbyna jsou vylučovány z jednání a předsedové volebních stran, kteří jejich projednávání připustí, jsou suspendováni. Starmerovo vedení se nesmí kritizovat a nesmí se kritizovat ani to, že takováto kritika není dovolena.
Věrní aktivisté s dlouholetou praxí ve straně jsou šikanovaní, vyhánění, naštvaní, vyčerpaní a zoufalí.
Takováto vědomá brutalita ve straně nemá obdoby. Přesto média, obvykle posedlá rozkoly u labouristů, teď mlčí. Podle komentátorů dává Starmer dává labouristům „dům do pořádku“. To je mi pěkný pořádek! Odhaduje se, že od té doby, co se stal předsedou, stranu opustilo 100 000 až 150 000 lidí; mnozí byli vyhozeni, většina znechuceně odešla.“
Ještě dál jde Loach ve svém rozhovoru pro zpravodajskou stanici Double Down News. V něm přímo obviňuje určité síly v Labour Party (spojené zejména s blairovskou šedou eminencí Peterem Mandelsonem), že záměrně podkopávaly volební úspěch labouristů za Corbynova vedení s cílem dosáhnout návratu blairistů do čela strany. Loach rovněž spekuluje, že establishment (kam kromě neoliberální politické garnitury řadí i některá média, především BBC) již tuší konec Borise Johnsona, který v poslední době dělá jednu chybu za druhou, a hledá za něj „bezpečnou“ náhradu. Tedy člověka, který udrží v zásadě pravicový kurz a nepřipustí další posun směrem doleva. Takovým člověkem je dle něj právě blairista Starmer. V rozhovoru Loach mimo jiné říká:
Nyní je pro ně ještě naléhavější nedopustit labouristickou stranu, která by provedla skutečnou změnu, protože Johnson zjevně brzy přestane být vládnoucí třídě užitečný. A vždycky přijde doba, kdy po zhruba deseti letech lidé skutečně pocítí potřebu změny… a bude potřeba nová tvář. A dost možná to bude Labour Party. Pro ochranu třídních zájmů těch, kdo jsou u moci, je tedy nezbytné, aby labouristé jejich dominanci neohrožovali.
Labour Party byla od svého založení něčím, co bývá nazýváno „broad church“, tedy široce rozkročeným subjektem pojímajícím různé názorové proudy, od elitářských fabiánů přes odboráře až po radikálnější zastánce politiky zdola, které lze považovat za dědice levellerů nebo chartistů. Odborům v 80. letech zasadila smrtící ránu Thatcherová. Nyní to vypadá, že se začíná smrákat i nad třetím jmenovaným proudem.
Preference labouristů jdou v současné době nahoru. Zásluhu na tom však mají především Johnsonovy přehmaty, zejména skandál s vánočním večírkem v Downing Street, revolta řadových konzervativních poslanců či různá obvinění z korupce. Řada komentátorů už Johnsona odepisuje; dojde brzy na Loachova slova?
Ilustrační foot: Adrian Scottow from London, England, CC BY-SA 2.0, via Wikimedia Commons