Designovaný premiér Petr Fiala dosáhl pondělní dohodou s prezidentem Milošem Zemanem zásadního strategického vítězství. Nejen, že bude jeho vláda jmenována ještě do Vánoc, nicméně taktéž dojde k jejímu personálnímu obsazení dle nominací jednotlivých koaličních stran bez přímého zásahu premiéra či dokonce prezidenta. Miloš Zeman se pokusil věren své pověsti silového hráče na poslední chvíli vládní činitele usadit do kouta. Navzdory všem předchozím úspěchům na tomto poli se mu to tentokrát nepodařilo nejen s ohledem na bezprecedentní krizovou situaci, v níž se dnes naše země nachází, ale i s ohledem na to, jaký designovaný premiér se proti němu posadil a s čím přišel. Zeman tento spor (minimálně prozatím) prohrál především proto, že mu vypadly z ruky karty, kterými chtěl hrát.
Druhý spor o ministra zahraničí
Prezident republiky je dle Ústavy důležitým spoluaktérem zahraničněpolitické linie země. Nejen, že reprezentuje stát navenek, což znamená vlastní účast při realizaci zahraničních vztahů, nicméně má též důležité kreační pravomoci v oblasti zahraniční služby a samozřejmě sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Dodnes zůstává v zásadě nedořešen spor z doby Klausova odmítání podpisu Lisabonské smlouvy na podzim roku 2009, zda prezident je či není povinen podepsat mezinárodní smlouvu prezidentské kategorie, vyžadující ratifikaci oběma komorami parlamentu poté, co k tomuto souhlasu obou komor dojde.
Buď jak buď, právě tato ústavní role prezidenta opravňuje do oblasti zahraniční politiky země významně zasahovat, avšak těžko může ve svých postojích přímo konkurovat vládě a především pak ministrovi zahraničních věcí, který za zahraničněpolitickou linii vlády osobně zodpovídá. V případě Miloše Zemana tak zvýšený zájem o obsazení postu šéfa diplomacie úzce souvisí s jeho zahraničněpolitickými postoji a především zájmy jeho nejbližšího „hradního“ okolí. Jak známo, prezident už jednou odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho v roce 2018. Tehdy byl zjevným důvodem postoj někdejšího europoslance za ČSSD před druhým kolem prezidentských voleb, kdy Miroslav Poche veřejně vyjádřil sympatie k Jiřímu Drahošovi a odmítl podpořit Miloše Zemana. Prezident tu využíl své autority dovnitř své někdejší strany i submisivní pozice premiéra Babiše vůči sobě v podobných otázkách a dosáhl změny na postu ministra. Ne, že by působení dalších dvou sociálnědemokratických ministrů Petříčka a Kulhánka příliš souladilo se zahraničněpolitickou linií Hradu, nicméně prezident zde dosáhl zásadního psychologického efektu, kterým vládu v zásadních rozhodnutích s nezbytným spolusouhlasem prezidenta odstrašil od záměrů navrhovat řešení s hradní linií nesouladná.
O totéž se prezident pokusil i tentokrát, jenom s tím rozdílem, že vytáhl úplně jiný kalibr a navíc proti jinému premiérovi a vládě. Návrh na jmenování Jana Lipavského, ani ne čtyřicetiletého exposlance za Piráty na post šéfa diplomacie je jistě v podobné kategorii jako předchozí působení obou posledních sociálnědemokratických ministrů. Zejména Tomáš Petříček v roce 2018 postrádal jakoukoliv zkušenost s diplomacií a ani nedisponoval seniorním věkem a autoritou u zahraničních partnerů. Přesto ho Zeman bez výhrad ministrem jmenoval a nutno přiznat, že Petříček se ve své pozici velice rychle dobře zorientovat a jeho působení posléze předčilo mnohá očekávání. Je proto zřejmé, že výhrada k nezkušenosti a nedostatku vzdělání vůči Janu Lipavskému je stínohra, kterou dnes málokdo bere vážně. Paradoxně tím ale prezident nabil premiéru Fialovi revolvér, kterým po něm okamžitě vystřelil.
Premiér na ministra dohlédne
Petr Fiala je totiž při své odborné erudici i manažerských a politických zkušenostech předurčen k tomu, aby z pozice premiéra do zahraničněpolitické linie vlády významně promlouval. Ne, že by se mu nehodila na post ministra seniorní osobnost formátu Jiřího Dienstbiera, Josefa Zieleniece, Jana Kavana či Karla Schwarzenberga, která by disponoval dostatečnou osobní autoritou u zahraničních partnerů, nicméně v momentě, kdy tento post bude obsazen mladým, nezkušeným ministrem, může vůči němu premiér snáze uplatnit svojí seniorní autoritu a zaúkolovat ho v rámci zahraničněpolitické linie vlády konkrétní terénní prací a zároveň si ponechat vnější reprezentaci tolik potřebnou pro uplatnění příslušné autority. Prezidentovi tak Petr Fiala jistě řekl, že přítomnost juniorního ministra znamená větší zodpovědnost premiéra a tomu by prezident měl přece jednoznačně důvěřovat.
Spor o nesporné
S tím pak souvisí věcné důvody Zemanových výhrad. Kdyby si prezident vybral agendu, v níž je zřetelně rozpor mezi jeho postoji a pozicí vznikající vlády, mohlo by snadno dojít ke konfrontaci obou ústavních činitelů ve věcné rovině. Dotýká se to např. otázky vztahu k východním velmocem, kde jak známo Zeman zastává odlišné stanovisko oproti většině politické reprezentace v parlamentu. V momentě, kdy si vybral Lipavského postoje vůči Izraeli nebo partnerům v rámci V4, paradoxně tak upozornil na témata, v nichž nemůže být s vládní většinou, a především s premiérem Fialou, zásadně v rozporu. Fialovi tedy bohatě stačilo Zemana ujistit, že dokud on bude premiérem, k žádnému odchýlení se od proizraelských a v rámci V4 kooperativních pozic české diplomacie rozhodně nedojde. Kdyby tuto výpověď Zeman zpochybnil, v podstatě by znemožnil sebe sama s ohledem na výběr premiéra.
Kamarád Fiala nastupuje
Petru Fialovi vůči prezidentu Zemanovi jednoznačně pomáhá fakt, že si z nějakého důvodu získal Zemanův osobní respekt ještě v době, kdy coby brněnský akademik a rektor Masarykovy univerzity stál mimo politiku. Fiala tak patřil k jednomu ze dvou ministrů Nečasovy vlády, o kterých Zeman před prvními přímými prezidentskými volbami v lednu 2013 mluvil jako o kompetentním odborníkovi ve svém rezortu (tím druhým byl dle Zemana tehdejší ministr zdravotnictví Leoš Heger).
Fiala tak tuto svojí dobrou výchozí pozici dnes proti Zemanovi využil naplno a prezidenta svými argumenty, vstřícnosti k jednání a zároveň neústupnosti v principiálních postojích zahnal do kouta. Znovu potvrdil, že je vynikajícím mistrem politického zákulisí a vůle ke kompromisu, mnohými podceňovaným politickým stratégem se státnickým nadhledem.
Jako vedlejší benefit negociace s prezidentem o postu šéfa diplomacie tak nový premiér ovšem paradoxně posílil i svojí vlastní pozici v rámci vlády v oblasti zahraniční politiky. Na post ministra dostal nezkušeného exponenta strany, která není k vládní většině nezbytná. Lipavského i Piráty jako celek tak může kdykoliv zahnal do kouta, pokud by nerespektovali jeho mínění. Zároveň svou pozici zřejmě hodlá posílit i skrze koordinační post poradce pro národní bezpečnost, který by podléhal přímo jemu na Úřadu vlády. Bude zajímavé sledovat, jak si v tomto úsilí nový premiér povede. Jednoznačně ale začíná fialovská éra české zahraniční politiky.
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
