Regulátor, který by potřeboval regulaci

Ale určitě by nemělo zůstat jen u satiry sociálních sítí.

Nelze se zbavit dojmu, že ta situace něco podstatného říká o situaci energetického trhu jako takového.

ERÚ ale nepíše ani neschvaluje zákony. Takže popravdě není v pravém smyslu slova odpovědný za to, jak byla definována soutěž mezi dodavateli energií. Tedy za to, že nastavení regulace umožňovalo (a stále umožňuje, zákon se zatím nezměnil), aby dodavatel na riziko svého klienta spekuloval na pokles ceny a když k němu nedojde, tak prostě jen „opustil“ trh. Tedy přehrál svoje klienty na dodavatele poslední instance a to za aktuální tržní ceny (v tu chvíli se naplní to, že jde o spekulaci na účet klienta, protože ten platí v prudce zvýšené ceně spekulaci svého původního dodavatele).

Lze to popsat i tak, že firma spekuluje na vývoj trhu. Když je předpokládaný, má významné zisky. Když není předpokládaný, nějak se do mantinelů „neztráty“ vejde. Ale když je vývoj vysloveně opačný? Tedy když místo předpokládaného poklesu ceny dojde k jejich výraznému růstu? Pak riziko spekulace nenese dodavatel, ale jeho zákazníci. Skokem přejdou ze svých nasmlouvaných cen prudce nahoru. Jak jsme viděli, tak klidně i na násobek ceny původní.

Regulace jaksi vynechala fakt, že existuje tak zvaná informační asymetrie. V daném případě vypadá takto: Dodavatel něco ví, ale zákazníkovi to neřekne. Ono není divu. Kdyby všechny ty firmy Bohemia Energy a Microenergy napsaly do smluv: „V případě prudkého zvýšení ceny na burze přestanou být námi garantované ceny garantované, ale stáhneme se z trhu a necháme vás den ze dne platit aktuální burzovní cenu,“ asi by měly daleko méně odběrových míst.

Úplně jednoduše by se to dalo říct i tak, že v dobách výhodných pro nastavený spekulativní model zákazník vydělá díky nižší ceně, dodavatel pak vydělá výrazně více než zbytek trhu. V dobách zlých zákazník prodělá na vysoké ceně kalhoty, ale dodavatel od problému uteče. Možnost první je v reklamě široce uvedena. O možnosti B se pomlčí nejen v reklamě, ale i ve smlouvě.

Teď je třeba už jen dodat, proč nespekulativně se chovající dodavatelé nenutí své staré zákazníky platit burzovní cenu.

To je také jednoduché. Pokud nespekuluji, zajistím si část dodávek dlouhodobě za cenu A a část střednědobě za cenu B. Ty ceny jsou obvykle vyšší než aktuální cena na burze (nazveme ji C). Takový dodavatel hraje také hru – uzavírá kontrakty tak, jak mu to připadá výhodné na základě vývoje trhu. Jenže jeho prioritním postojem je mít na delší dobu zajištěno tolik energií, aby nečekaný výkyv unesl. Spekulant má tyto ohledy podstatně nižší. Svoji ziskovou marži vylepšuje tím, že protirizikovou složku kontraktů snižuje. Docela dlouho to může vycházet. Ale v podstatě vždycky musí nakonec přijít problém, kdy se trhy spekulacím postaví a rozbijí ten model na součástky.

Aniž bych se chtěla stavět do pozice někoho, kdo „to prokouknul dávno“, musím zakroutit hlavou nad tím, že mezi postiženými skončil právě ERÚ. Jeho pracovníci museli vědět, že část dodavatelů hraje na spekulativní notu. Trhy neustále generují informace. Že před tím nebili na poplach bankovní analytici, to není zase tak divné – mají jiné starosti. Ale lidé, kteří se fungováním trhu profesně a každý den zabývají, museli vědět, že máme problém. Protože z tržních informací to muselo být jasné. Jestliže ERÚ nevěděl o spekulativním chování části trhu, na co v tom případě je? A když o spekulativním chování věděl, proč to došlo tak daleko?

Samozřejmě jsou tu minimálně další dvě otázky. 1) Jak to, že úřad nepožadoval dávno změnu zákona? Měli bychom se dozvědět okolnosti, ale v tom může být politika a řada dalších okolností, které v tuto chvíli neznáme. 2) Jak to, že je nyní odkázán na dodavatele poslední instance? I kdyby mu nebylo umožněno změnit celkové poměry, jak mohl jako instituce spadnout do nástrah spekulace?

Je to další z důkazů, že energetický trh musí být znovu definován. A že znovu definován musí být i regulační úřad. Účastníci trhu musí být podrobení jiným regulatorním opatřením – jako jedno z nich mne „na první dobrou“ napadá zavedení rizikových fondů tvořených z čistého zisku (peníze vlastníků dodavatele), které v případě odchodu z trhu propadnou a stanou se rezervou pro vykrývání dopadů změny na odběratele. Pokud budou vlastníci riskovat svoje peníze, případné ztráty ze spekulace půjdou v první řadě na jejich vrub. Což zvýší opatrnost vlastníků a tedy opatrnost dodavatele v jeho chování se na trhu. Je to něco jako pojištění – ale s tím, že riziko nenese pojišťovna, ale vlastníci dodavatele. Což je fér.

Je zjevně potřebné také zvýšit pravomoci regulátora, jeho možnosti nahlížet do struktury smluvních vztahů a požadovat nápravné kroky tam, kde jsou potřebné pro zamezení rizik. Což má i druhou stranu mince, na které je odpovědnost regulátora (osob, které regulátora představují) za výsledky jeho činnosti. Abychom zase za pár let nemuseli zkoumat, jak je možné, že se ERÚ zařadí mezi postižené klienty nezodpovědných podnikatelů.