O rehabilitaci žádají i další Němci, kteří se pokoušeli překonat hranice na Chebsku a utrpěli přitom zranění. Nebo také pozůstalí po těch, kteří na československých hranicích přišli o život.

Franz Stauber z tehdejšího západního Německa přitom zemřel jen kvůli tomu, že při práci bezděky překročil hranici a několik metrů „pronikl“ do sousedního Československa. 

„Pikantní na tom je skutečnost, že jako západoněmecký občan vůbec přes hranice utíkat nechtěl. Soud svým rozhodnutím jasně řekl, že ten zákrok proti němu byl nezákonný. Že to byla vražda,“ uvedl právní zástupce německé rodiny Lubomír Müller. 

Podle jeho slov pracoval tehdy třicetiletý Franz Stauber spolu s dalšími lesními dělníky na bavorské straně státní hranice. Při zpracování dřeva se podle názoru pohraniční hlídky dostal až na území Československa. Proto jej asi dva metry od hraniční čáry pohraničníci zadrželi a chtěli ho odvést na stanici do Maxova.

Ze spisu vyplývá, že Stauber nebyl ozbrojený a že jediné, co měl u sebe, bylo pár drobných bankovek. „Když jej hlídka chtěla odvést, zdráhal se, ale pohraničníci jej k tomu donutili. Po chvíli se jim ale vytrhl a začal utíkat zpět ke státní hranici. Jeden ze členů hlídky, Jindřich Slavík, se za ním chtěl rozběhnout. Druhý pohraničník, Stanislav Vosáhlo, mu to ale zakázal a ze vzdálenosti asi dvaceti metrů vystřílel do Staubera celý zásobník ze samopalu. Celkem to bylo čtyřicet ran,“ popsal advokát Müller, co následovalo po útěku Staubera. 

Jenže těžce zraněný Stauber běžel dál. „Vosáhlo proto přikázal Slavíkovi, aby i on střílel. Slavík vystřelil dvě krátké dávky ze samopalu, po kterých Stauber padl na záda, ale i potom se odstrkoval nohama a snažil se po zádech dostat do lesa. Když hlídka k Stauberovi přiběhla, vytáhl Vosáhlo služební pistoli a z necelých dvou metrů vypálil do ležícího Staubera celý zásobník. Celkem to bylo osm ran,“ konstatoval Müller.

Přestože se zákrok na hranicích vyšetřoval, velitel roty tehdy případ zhodnotil jako správný zákrok ve službě. A to i přes skutečnost, že člen hlídky Slavík ve své výpovědi popsal, jakým způsobem Stauber zemřel.

K obnovení vyšetřování pomohla náhoda

V roce 1954 však bylo vyšetřování obnoveno, což bylo poměrně výjimečné. Došlo k tomu vlivem náhody. Vojenská kontrarozvědka z Nejdku totiž zaznamenala rozhovor dvou důstojníků z Kraslic, v němž všichni odsuzovali Vosáhlovo jednání a klasifikovali je jako vraždu. 

„Vyšetřování, jež zastřešovala vyhledávací komise, potom pokračovalo výslechy osob, které se incidentu zúčastnily nebo se podílely na jeho objasňování. Tehdejší velitel roty například tvrdil, že neprováděl zevrubné šetření, jelikož se spolehl na šetření velitele čety a lékaře. Velitel čety zas uvedl, že byl v té době nemocen a u útvaru se zdržel ten den jen krátce. Lékař vypověděl, že mu bylo naznačeno, že se jedná o služební tajemství, a proto ohledání provedl jen zběžně. Ve vysvětlení velitele roty zaujme i tvrzení, že nechtěl kazit služební dráhu mladým příslušníkům, kteří k útvaru přišli teprve začátkem října 1949,“ popisuje Archiv bezpečnostních složek případ Stauber.

Došlo dokonce na pitvu ostatků, která potvrdila, že se na Staubera střílelo ze samopalu, zranění hrudníku však byla vedena zepředu a menší ráží, tedy pistolí. „Vosáhlo sice 17. září 1954 skončil ve vazbě, avšak už ve druhé polovině října z ní byl propuštěn. Víme, že žádal o milost prezidenta republiky Antonína Zápotockého a ke kladnému vyřízení ji prezidentovi doporučoval i ministr vnitra. Prezident pak rozhodl, aby se ve vyšetřování nepokračovalo,“ dodává autor textu z Archivu bezpečnostních složek.

K věci se včera vrátil senát Okresního soudu v Domažlicích, který vedl Milan Andrle. „Neprojednával případ proto, aby soudil vrahy. Posuzoval, zda se na Staubera jakožto oběť vraždy vztahuje zákon o soudní rehabilitaci. A dospěl k závěru, že ano. Český stát tak konečně po 72 letech poskytl poškozené německé rodině morální satisfakci. Rozhodnutí zašlu Stauberově dceři Theresii, nyní provdané Lotter, do německého Weidingu,“ dodal zástupce pozůstalých Lubomír Müller.