Z ulice do Přestupní stanice

S Evou Dudovou, zakladatelkou a vedoucí projektu Přestupní stanice, který pomáhá lidem bez domova dostat se z ulice, začínám otázkou, jak se má. Po poslechu podcastového dílu Kvóty od Apoleny Rychlíkové z A2larmu vím, že Eva nemá nejlepší období, že si prochází vyhořením. Jak by taky ne. Pandemie dopadla na sociální pracovnictvo v plné síle. Už v září přiznala, že celý rok a půl se snažila spolu s ostatními kolegy a kolegyněmi pomáhat lidem na ulici a dalším potřebným nad rámec cílů Přestupní stanice. Konkrétně dostat k nim například roušky a respirátory, dezinfekci, jídlo. Přicházeli ale i senioři nebo rodiče, kteří si drahé ochranné pomůcky dovolit nemohli. S blížící se zimou a rostoucími čísly nemocných úleva nepřichází. A k naštvání na systém se přidává naštvání na nesmyslná opatření a lidi, kteří se nijak nechrání.

Přestupní stanice má přitom velmi důležitou misi. Vedle rozdávání vhodného oblečení lidem žijícím na ulici aktuálně podporuje pět lidí v návratu do života mimo ni. Ve dvou prodejnách obnošených oděvů a dalších věcí z druhé ruky zaměstnává ty, kteří se krok po kroku rozhodli vzít svůj život zase do vlastních rukou. Díky individuálnímu přístupu, důvěře a poskytnutí zázemí i pomocné ruky. Plní tak úlohu, kterou stát nezvládá.

Od rozdávání drobných po fungující podnik

Energická Eva Dudová si ze studia sociální práce v Berlíně přivezla zpět do Prahy nejen znalosti, ale také chuť něco dělat. Přiznává, že původně s lidmi bez domova pracovat nechtěla. Jako spousty Čechů a Češek měla i ona předsudky, že jsou často líní a že vlastně se svou situací nic dělat nechtějí. A tak jen občas rozdávala drobné nebo svoji svačinu. Vše se změnilo v roce 2013, kdy pražský primátor Tomáš Hudeček (TOP 09) vyhlásil, že chce založit speciální tým, který bude vyhánět lidi z MHD a nutit je čistě se oblékat a mýt. „Dokonce je snad chtěli vyvézt někam za Prahu. Takový nesmysl bohužel nebyl poslední,“ rozčiluje se ještě dnes Eva nad přístupem některých politiků, kteří jsou podle ní absolutně odtržení od reality. Jejím prvním klientem byl náhodný člověk, který požádal o nalezení brigády.

Z původního prodeje oblečení na bleším trhu a testování, zda lidé přijdou včas a budou se umět k zákazníkům chovat, a následného propojování se zaměstnavateli se po dvou a půl letech záměr posunul. Také díky Akcelerátoru Impact Hubu Eva založila s dalšími třemi kolegy spolek, jehož původním záměrem bylo mít outlet s neprodanými kolekcemi z módních řetězců. „Od toho jsme ale rychle upustili, protože nejen že je nesmírně těžké vůbec se probojovat k někomu, s kým se dá ve firmách mluvit, ale také jsme často slyšeli, že se oblečení darovat nedá, protože se vozí na přešití,“ vypráví. A tak začali oblečení sbírat od lidí v Praze.

Eva Dudová (vpravo) v Přestupní stanici, foto: Žaneta Gregorová.

Už tehdy věděla, že sehnat práci lidem bez domova nestačí. Potřebují mnohem širší podporu, aby se mohli vrátit plnohodnotně do života a vyřešit problémy s exekucemi, zdravím, nedostačujícím vzděláním nebo špatnými návyky. „Museli jsme se naučit, že kvantitativní hodnocení úspěchů je v naší práci ošemetné. Spousty klientů totiž čeká dlouhá cesta, nestačí jen najít práci a bydlení. Třeba jen to, že si někdo začne léčit žloutenku nebo má lítačku, je obrovský pokrok,“ vysvětluje mi. Mají za sebou spolupráci s patnácti klienty z ulice, některé z nich ale pandemie posunula v jejich snažení zpátky.

Je děsivé něco ztratit

Ztráta bydlení v důsledku ztráty zaměstnání, nemoci, špatné rodinné situace nebo dluhů je a bude vždycky strašákem společnosti, a tak se není co divit, že ženy a muži bez domova nám to svou přítomností připomínají. „Všichni totiž začínáme tušit, že v případě těchto problémů nám stát nepomůže,“ dodává Eva. I když připouští, že Česko na tom není ještě úplně nejhůř, třeba povinné zdravotní pojištění zajišťuje ošetření úplně každému. „Pandemie nám ale připomněla, že takhle musí společnost myslet na každého, nejen na ty produktivní. Třeba i na ty, co se potřebují odrazit ode dna,“ zdůrazňuje.

Vypráví mi příběh kolegy, který loni Přestupku — jak se Přestupní stanici říká — opustil. Dříve pracoval jako hlídač na stavbě, což přinášelo nějaké peníze, ale také jen přežívání. Díky nové práci objevil svůj potenciál, začal studovat a dneska pracuje v Armádě spásy na pozici Hrdina pro lidi bez domova. Díky unikátní zkušenosti je pro organizaci neocenitelný. Má se dobře a splácí svoje dluhy.

Všechny příběhy ale nejsou šťastné. „Měli jsme kolegu, kterého bohužel dostihla nejistota v době pandemie. Ve chvíli, kdy jsme se všichni báli, co bude, kdy jsme věděli, že nám hrozí krach, přestal chodit do práce. Báli jsme se o něj, a tak jsem šla na policii. Ta ho našla, ujistila nás, že je v pořádku, ale už nikdy nepřišel. Víme, že žije. Na ulici už je pětatřicet let, takže zkušenosti má, ale je tam zpátky. To jen demonstruje, že pro lidi, kteří jsou na cestě ode dna, je děsivé něco ztratit. A tak se mnoho z nich propadlo zase tam, kde nemají o co přijít. Ale to neznamená, že se mu to nepovede jindy, třeba s někým jiným.“

Přestupní stanice, foto: archiv Evy Dudové.

Pandemie jako skok zpět

Systém člověku bez domova moc nepomáhá. Například je pro něj nemožné představit si, že pro oddlužení bude chodit pět let do práce a splatí třicet procent dlužné částky. „To je pro ně na začátku velmi demotivující. I hledání bydlení je opravdu velký problém. Příspěvek na bydlení spolkne měsíční nájem ve špinavé ubytovně bez teplé vody a bez topení ve výši třeba sedm i víc tisíc měsíčně, protože zákon o sociálním bydlení nemáme,“ shrnuje Eva.

Připomíná nedávné schválení návrhu „třikrát a dost“, který umožňuje strhávat dluhy z neuhrazených pokut za jízdu načerno nebo za močení na veřejnosti z příspěvku hmotné nouze a příspěvku na bydlení. „Přitom lidé bez domova přinášejí veřejnému rozpočtu mnohem vyšší náklady, než kdyby tito lidé běžně bydleli a pracovali. Navíc s ODS ve vládě se opravdu nedá čekat zlepšení, protože podporuje názor, že za každé štěstí si může každý sám. Ale takhle svět nefunguje,“ dodává sklesle.

Lidí na ulici v Česku přibývá dlouhodobě, ale pandemie koronaviru přinesla skokové zhoršení. Například v Praze přišlo za první čtvrtletí roku 2021 do nízkoprahového centra U Bulhara organizace Naděje požádat o pomoc o sedmnáct procent lidí více než za stejné období loni. Zavření veřejných toalet, chybějící pítka nebo lockdown znamenají pro sociální služby velký objem práce navíc. I Přestupní stanici dohnaly na pokraj přežití.

„Covid nás v rozjeté práci hodil zpátky. Otevření druhé prodejny na začátku pandemie pro nás znamenalo nesnadný boj o přežití. Nakonec jsme museli vyhlásit sbírku, abychom měli na platy a nájmy. Oblečení se prodávalo mnohem hůř a nám přibyla již zmíněná práce a náklady nejen s ochrannými pomůckami,“ přibližuje Eva a říká, že sama si plat několik měsíců vyplácet nemohla. Vyhoření týmu a jí samotné se objevilo záhy. Teď se v týmu snaží více mluvit o tom, kde jsou jejich hranice, využívat supervize, rozhodnout se, co mohou zvládnout, a co už ne.

Přestupní stanice, foto: archiv Evy Dudové.

Nákup s přesahem, co zlepšuje svět

Je vděčná za každého zákazníka, který nakoupí ve dvou prodejnách (na Žižkově a Novém Městě) nebo na e-shopu; za každého, kdo přinese věci k prodeji, a ještě více za pravidelné dárce, které díky jarní sbírce získali. „Sklady máme přeplněné. Snažíme se komunikovat, co potřebujeme aktuálně nejvíce, ale i tak dary neodmítáme. Je důležité ukázat vděčnost pro udržení pravidelných zákazníků. Učíme se ale více dbát na výběr oblečení do prodejny, dělat kolekce dle sezóny a máme novou posilu na propagaci,“ jmenuje novinky.

Doufá, že zákazníci se sem naučí pravidelně vracet, jako třeba do sítě prodejen Textile House. A také doufá, že hlavní město začne podobným iniciativám více pomáhat, například poskytnutím prostoru, příspěvkem na platy nebo proplacením designéra výlohy. „A kdyby konečně lidem začali nabízet slušně placená místa, nejen zametání ulic za pár korun, byla by to velká pomoc,“ doplňuje.

Připouští ale, že pandemie měla jeden pozitivní efekt. „Tím, že se tolik domácností ocitlo ve špatné finanční situaci, se pro více lidí stala možnost přijít o svůj majetek více reálnou, a tak se i vnímání pro lidi v nouzi posunulo k lepšímu a objevilo se více pochopení,“ shrnuje svůj pocit z české společnosti posledních měsíců. A dokládá to zkušeností z několika facebookových skupin: „Pod tradičními fotkami a příspěvky, kde je bordel a nenávistné komentáře na lidi bez domova, se začínají objevovat reakce typu ,o co vám jde, vždyť ti lidé jsou na tom mnohem hůř než myʻ,“ uvádí příklad.

Přestupní stanice, foto: archiv Evy Dudové.

Naděje i díky spolupráci

Spolupráce s ostatními organizacemi podle Evy probíhá skvěle. Je nutné se koordinovat. „Třeba je dobré rozšířit informaci, že před hlavním nádražím se nesmí rozdávat jídlo, protože se tam nesmí konzumovat, a tak bychom dostali pokutu,“ vysvětluje. Nyní též čekají na dodávku stanů a spacáků z brněnské Armády spásy. Budou je rozdávat, aby mrazy nepřinesly další oběti na životech. Zmiňuje zvyšující se oblibu nocleženek a otevření pražského Domova Přístav pro lidi, kteří potřebují asistenci. „Možná by tu v budoucnu mohli být i takzvané mokré domy pro lidi se závislostí na alkoholu,“ doufá.

Velkou pomocí je podle Evy také aktuálně probíhající program Milostivé léto, který umožňuje dlužníkům zbavit se některých exekucí tím, že zaplatí původní dluh u veřejnoprávního subjektu (nejčastěji jde o dluhy za jízdu načerno, za nájem v obecním bytě, dluhy vůči některým dodavatelům energií a nedoplatky za odvoz odpadu a další) s malým poplatkem navíc. Stát jim pak odpustí veškeré sankce, úroky z prodlení a další náklady.

Eva je ráda, že se jí díky prioritizaci a rozdělování práce postupně uvolňují ruce a může se věnovat například nastudování podmínek Milostivého léta a dalšímu hledání, jak Přestupní stanici financovat. Aktuálně také otevírají dílnu v nové pobočce Skautského institutu v Rybárně. „Činnost v obchodě s oblečením není hlavně pro zručné muže příliš lákavá, a tak chceme nabídnout i jiný druh práce,“ vysvětluje. Plánuje i informační kampaň o překážkách pro lidi bez domova.

Dopíjím svůj čaj a hledám si v prodejně kousky, které si dnes odnesu (nakonec to byla vesta s norským vzorem a super zimní boty). Eva mezitím vyskočí na stůl a rozvěšuje vánoční osvětlení. „Dostáváme spoustu vánočních svetrů, a tak z nich uděláme tematickou výlohu,“ říká mi na rozloučenou a už za pár minut si povídá s Richardem o jeho aktuálním bydlení.

Divím se, že tu nálož osudů zvládá, sama bych se už dávno z tolika neštěstí položila. Je důležité jejich příběhy znát a v Přestupce se na ně můžete zeptat také. I to, že je známe, nám pomůže připustit, že lidé bez domova nejsou ztraceni, pokud jim podáme potřebnou ruku.

Kontakt: gregorova@sedmagenerace.cz.