Článek
Nahrává dnešní doba tomu, stát se lidskou hyenou?
Nemyslím si, že by to dnes bylo horší než dřív, byť podle psychologů covidová doba povahy vyostřuje. Asi se vyhrocuje sobeckost, což se ukazuje třeba v otázce očkování v proklamacích typu „my víme víc než vědci“. Osobně jsem ale optimista a věřím, že si lidi spíš pomáhají.
S pandemií tedy příběh vůbec nesouvisí?
Původním záměrem bylo, aby se vystupňoval během karantény, kdy jsou lidé hodně spolu a narůstají stres i domácí násilí. Nakonec mi došlo, že si na nervy lezeme tak jako tak a nenávist mezi partnery vzniká i bez lockdownu, z nedostatku radikálně otevřené komunikace. A tak jsem od nápadu ustoupila. Navíc ještě jako autor nemám od problematiky dostatečný časový odstup, teprve to žijeme. Přišlo mi to předčasné.
Námět jste prý načerpala ze SMS od známého. Co vám ve zprávě vyprávěl?
Hrdina je fiktivní, jeho postava vykrystalizovala z pozorování různých rodin a jejich životů. Už v patnácti jsem chodívala za školu do jedné broumovské formanky, kde jsem se potkávala s tamními štamgasty a nasávala jejich vyprávění i otevřené sdílení pocitů.
Obsah oné zprávy, která to celé spustila, samozřejmě nemohu prozradit. Odpovídal ale obrazu alkoholika, který se zcela odcizil svým nejbližším. Vznikla tak kniha o nelásce. Ke světu i k sobě. Sice jsem žena, ale mužská ich-forma mi připadala přesvědčivá.
Jak jste se do Adama vžívala?
Postavu jsem si vytvořila filmově se vším všudy, promítla jsem se do Adama psychicky i fyzicky, jako bych se do něj oblékla. Pomohlo mi i to, že jsem sama měla období, kdy jsem přes míru popíjela. Někdy mě představy přiváděly až do jakéhosi transu. Obecně se při tvoření musím dostat do stavu vytržení, o samotě a v tichu, absolutně uvolněná. Pak je to teprve ono, jak se říká.
Konzultovala jste míru autentičnosti přímo s muži?
Ano. Ptala jsem se jich, zda by to či ono takto cítili nebo takovým způsobem jednali. Konzultování mi pomohlo i tam, kde jsem se bála, že jsem moc drsná. Lidi často jednají mnohem hůř než má Hyena.
Hyena se odehrává těsně před Vánoci. Proč jste si zvolila zrovna svátky klidu a míru?
Právě kvůli tradičnímu motivu rodiny, do něhož jsem zakomponovala i symboly betlému, Ježíšovy oběti a všudypřítomného jmelí, jedovaté byliny, kterou si každý věšíme na lustr, aniž bychom o této parazitní magické rostlině cokoli věděli. Jde o nejvíce stresové období v roce, kdy se mezi lidmi otevírají nejrůznější příkopy. Jen málokde mají to štěstí, že jsou to opravdu svátky plné tolik proklamovaného klidu.
Někteří kritici vaše práce označují za literární punk a je pravda, že v textech neznáte hranice. Vymezujete se tím vůči mainstreamu?
Neřekla bych. Musím se přiznat, že současnou českou literaturu nemám načtenou, ani mě moc nebaví. Pokud daný autor nemá specifický jazyk a styl, knihu odkládám. Stále u mě převládá silná inspirace z dob studií bohemistiky, kdy se ke mně dostávala extrémní díla ze zahraničí, například od Georgese Bataille.
Hodně mě zasáhl režisér Alejandro Jodorowsky, především jeho Svatá hora, která mi ukázala, že v tvorbě si můžeme dovolit cokoli, hlavně je ale třeba překročit své osobní hranice, opustit komfortní zónu. Umění je jediný prostor, kde můžeme všechno. Nebo aspoň téměř.
V jednom rozhovoru jste vyslovila přání na zfilmování Hyeny. Koho byste si zvolila za režiséra či scenáristu?
V tuto chvíli už de facto přemýšlím, že začnu psát scénář, nejdůležitější bude sehnat producenta a finanční podporu. Dovedu si představit, že by se v adaptaci propojila Hyena s předchozí knihou Co je ti do toho, mají pár styčných bodů. Myslím, že by z toho mohl být klidně i seriál.
Ideálním filmařem by byl někdo ze zahraničí, ale bezpochyby i tady je dost skvělých režisérů. Teď už se jen nestydět někoho oslovit. To je zrovna u mě teda problém.
Před třemi lety jste se podílela na novém překladu Listů trávy Walta Whitmana a nyní prý pracujete na dalším.
Překládám jenom ze slovenštiny, a to výborný literární debut mladého klavírního virtuosa Adama Straňavského. Je to geniální prvotina, která v češtině vyjde příští rok v nakladatelství Větrné mlýny.
Jak moc se liší disciplína tvůrčího psaní od překladu?
Je to obrovská dřina, dost rozdílná od tvůrčího psaní. V překladech řešíte do detailu každé slovo, alespoň u Whitmana. Jejich tvůrci jsou nedocenění a upozaďovaní, kolikrát nejsou ani uvedeni na přebalu knihy. Tvůrčí psaní je možná náročnější morálně, vydáváte ze sebe jiný druh energie a hlavně emoce.
Nejen vaši spisovatelskou, ale i hudební dráhu poznamenala pandemie, loni jste v televizi veřejně mluvila o existenčních problémech. Zlepšila se o rok později vaše situace?
Ten loňský kratinký spot měl neuvěřitelný ohlas. Samozřejmě se mi ozvali také žlučovití lidé a přáli to nejhorší, ať jdou všichni umělci do továren a jaká jsem svině, že se opovažuju veřejně skuhrat. Ale s tím jsem počítala, když jsem na to kývla.
Jako zázrakem se ale ozvalo pár moudrých lidí, kteří mi vážně pomohli. Nesmírně mi to dodalo sílu a odolnost. Bylo to mezní období, maminka prodělávala vážné stadium rakoviny, prošla si peklem, do toho covid, ztráta práce.
Jenom díky pomoci těchto osvícených lidí teď vyšla Hyena jako kniha i audiokniha v interpretaci Saši Rašilova. A díky tomu třeba maluju obrazy, píšu do šuplíku něco dalšího a nesedím u kasy v Lidlu, což ovšem může kdykoli nastat. I na to jsem připravená.
Žijeme teď v Čechách všichni svorně, jak se říká z ruky do huby, a snažíme se pomáhat si, co nám síly stačí. Lidé si půjčují peníze, pomáhají si hlídat děti, drží se navzájem nad vodou. Takže ano, zlepšila.
Může se vám hodit na Zboží.cz: