Rolba, která jezdí po tratích kolem Pradědu, parkuje hned vedle stanice horské služby. Z budovy k ní vede elektrický drát. „Motor se předehřívá. V mrazech nastartuje lépe a je to pro něj šetrnější. Když jedu z domu, zavolám na stanici. Někdo mi to hodí do zásuvky,“ prozrazuje rolbař.
Jsou dvě hodiny odpoledne, nasedáme a vyrážíme. Z Ovčárny nejprve na chatu Barborka. Rolba má vepředu radlici, která srovnává povrch. Vzadu je potom fréza, která sníh uhladí. „Radlici i frézu pohání hydraulika. Já to všechno ovládám tady v kabině. Úplně vzadu mám stopovač,“ doplňuje pan Jaroslav.
Právě stopovač vyřezává stopu pro klasické lyžování. Z Barborky jedeme kolem Sporthotelu Kurzovní směrem na Švýcárnu. Tejnský cestou vysvětluje, jak rolbu řídí. „Směr udávám volantem. Není kulatý, netočím s ním jako u auta. Vlastně ho jen nakláním. Mám tu také joystick. Ten ovládá všechny hydraulické části. Nejnáročnější je práce s radlicí. Dlouho trvá, než se člověk naučí mít ji nastavenou tak, jak potřebuje.“
S frézou se údajně pracuje podstatně jednodušeji. „Dopředu vím, jaký terén pojedu. Frézu se stopovačem si nastavím a nemusím s nimi dál manipulovat. Většinou jsou v plovoucím režimu, kopírují jízdu. Díky tomu jsou pak pro běžkaře zatáčky rovné a nepřeskakují,“ pochvaluje si. „Pořád jen musím koukat do zrcátek. Jestli je za mnou všechno v pořádku.“
Důležité je nespěchat. „Jedu zhruba deset kilometrů v hodině. Dá se jet i patnáct, ale v takové rychlosti ta úprava nevypadá moc dobře.“ Jak je to se spotřebou? Neměří se na vzdálenost, ale na čas. Zhruba osm litrů nafty za hodinu.
Řidič si užívá pohodlí
Uvnitř v kabině je příjemně. „Teplotu mám nastavenou na dvaadvacet stupňů. Je tu dobrá komfortní výbava. Vyhřívaná okna, taky rádio. Když jedu pozdě večer sám krajinou, rád si pouštím oblíbenou hudbu,“ svěřuje se Jaroslav Tejnský.
Mě zaujala delší rukojeť, která je ve stropě nad řidičovou hlavou. „To je dobrý pomocník. Ze střechy vyčnívá světlo, které si natáčím, když se potřebuji za tmy někam podívat. Světel obrácených na všechny strany má mašina hodně, potřebuji dobře vidět,“ vysvětluje rolbař.
To už se dostáváme na turistickou chatu Švýcárna. Tady radlicí odhrnujeme velkou závěj, kterou navál vítr. S menší rolbou, jako je ta, v níž sedíme, se musí odhrnovat postupně. Teď ale hlásí pan Jaroslav povinnou přestávku: „Musíme udělat fotku, aby běžkaři věděli, že rolba je na Švýcárně. Lidé nás sledují na sociálních sítích, líbí se jim to.“
Je po třetí odpoledne, slunce se začíná blížit k obzoru a jsme v takzvané zlaté hodině. Tu milují fotografové, světlo je měkčí a má teplejší barvu. My vyrážíme zpátky do kopce, cíl je Praděd.
Až na kopec
Jesenickou magistrálu upravují na tratích kolem něj rolby tak, že stopy jsou po obou bocích cesty. Rolba projíždí cestu dvakrát, pokaždé vyřeže jen jednu stopu na kraji. Uprostřed je srovnaný a udusaný povrch, po němž se dá bruslit. Chodí tam i pěší turisté.
„Těch je tady u nás hodně. Úsek z Ovčárny na Praděd je specifický, spousta lidí sem vyráží na výlet i v zimě. Někdy nám stopy zbytečně pošlapou. Jsou bezohlední,“ stěžuje si Tejnský. „Když vidím někoho jít ve stopě, z rolby na něj nevolám. To bych musel zastavovat pořád, celou cestu se s někým hádat.“
Kdo jde pěšky, má dostatečný prostor. Uprostřed mezi stopami a také na krajích, kde fréza nechává udusané místo. Nejhorší návaly turistů zažil Tejnský letos v lednu: „Zavřela velká obchodní centra a lidé se nahrnuli do hor. Ráno jsem udělal stopu na Praděd a pokračoval na Švýcárnu. Když jsem se z ní vracel, byly linky zničené.“
Pomalu stoupáme k vysílači. Tady jsou ve stopě také naváté závěje. Velké ale pan Jaroslav nechává být. Nahoře má totiž pomocníka. „Kolega Tomáš z hotelu ve vysílači má větší rolbu, se kterou sváží lidi a materiál. Jak má cestu kolem, velké duny mi rozhrne.“
Menší rolba je tady dobrá
I malá rolba ale zdatně projíždí hlubším sněhem a za sebou nechává uhlazený povrch. Může vlastně s velkými pásy zapadnout? „Stalo se mi to. Jsem začátečník a jezdím teprve druhou sezonu. Pod Kurzovní jsem najel špatně do jedné zatáčky. Neznal jsem v tom místě terén. To je zásadní pro všechny řidiče, musí znát všechna místa takzvaně za sucha, tedy bez sněhu,“ vzpomíná Tejnský.
Pomoc byla ale rychlá. „Přijel pan Figura, majitel hotelu a vleků na Ovčárně. Velkou rolbou, se kterou upravuje své sjezdovky, mě vytáhl. Dobrá zkušenost je to v tom, že podobnou chybu udělá člověk jen jednou.“
Menší stroj je na tyto tratě potřeba: „S větší mašinou bych některá místa neprojel, nevlezl bych se. Jsem s ní spokojený.“
Pohled, který neomrzí
Mezitím jsme dojeli až na vrchol Pradědu. Slunce zrovna začíná zapadat. Při tak hezkém počasí si tuhle chvilku umí užít každý. „Několiksetkrát za život jsem ten pohled viděl. A nikdy se neomrzí,“ komentuje scenérii rolbař. Paprsky osvětlují zasněžené kopce oranžovou barvou. Kdo ještě zůstal u vysílače, ten se dívá směrem k západu a v ruce má fotoaparát. No a my jsme si taky fotku udělali. Tohle musíme ukázat doma.
Jaroslav Tejnský má místní hory v krvi. „Přišel jsem tady už jako dítě. Mí rodiče byli meteorologové, pracovali tady nahoře. Já jsem se v osmnácti stal čekatelem o členství v horské službě. Byl jsem tehdy nejmladší čekatel. Nakonec jsem dělal vedoucího stanice na Ovčárně.“
Je horal a v Jeseníkách zná skoro každého. „Když jsem odešel do důchodu, nabídli mi, že bych mohl začít upravovat stopy. Do poslední chvíle jsem si nemyslel, že to vyjde. Moc mě to baví.“
Mít správný řidičák
Co je vlastně oficiálně potřeba k řízení rolby? „Řidičský průkaz na traktor,“ směje se. Kolem toho je však spousta jiných dovedností, které správný rolbař ovládá. Panu Jaroslavovi pomáhá to, že po vzoru rodičů pracoval v meteorologii.
„Všechno je teď na internetu. Předpovědi si hledám na stránkách Českého hydrometeorologického ústavu. Tam je stav počasí na jednotlivých stanicích, tady v Jeseníkách je na Šeráku. Ten je zhruba stejně vysoko jako Ovčárna, udělám si tedy přehled podle něj,“ popisuje se zaujetím.
Změny sleduje ale i dopředu. „Skvělý je model Aladin. V předpovědi počasí je poměrně přesný. Já ho mám v mobilu. Vím, kolik sněhu napadne. Jestli zmrzne, nebo začne tát.“ To už jsme zpátky u stanice horské služby a parkujeme rolbu. „Do rána stopy promrznou a ztvrdnou. Běžkařům se to bude líbit,“ zhodnotí Jaroslav Tejnský.
