FRANTIŠEK UHER

V životě už to tak chodí, že slýcháme mnohá slova renomovaných, pějících chválu na bezvýznamný průměr jenom s ohledem na jejich minulé zásluhy. Platí to i na literárním poli. O to více si ceníme každé zmínky o autorech, konkrétně o básnících, kteří žijí a tvoří v ústraní uchvátaného a hektického světa, vytváří svou vřelou a niternou poezií laguny jasu, jistoty a čistoty. Platí to i o sbírce Miroslava Kubíčka OSMIZVUČÍ (Oftis, 2021, 102 str.), kterou čtenář bere do ruky s jistým ostychem a úctou před něčím, proti čemu je člověk bezmocný. Miroslav Kubíček nás navždy opustil dříve, než nás jeho sbírka přišla potěšit jako poslední tichý výkřik.

Již sám název naznačuje, že Kubíček zůstal věren svému způsobu tvorby, jemuž je vlastní objevování jazykových novotvarů. Tentokrát je jich poskromnu, jako kdyby se hladina ve studnici invence trvale ustálila. Druhou vlajkovou lodí sbírky je básníkovo sepjetí s končinami svého života, jakési vzácné poetické krajinářství, které není planým atributem, ale skutečnou hodnotou. Již jsem kdysi použil citát z díla Luboše Zeleného, že poezie je tetování duše. Právě pro Miroslava Kubíčka je charakteristickým symbolem, slovo básník není pouhým označením umělecké profese, nýbrž zaslouženým čestným titulem.

S neokázalým souzněním splývají Kubíčkovy verše s prostředím, které se k němu vrací jako stavební kameny. V básni Vzpomínka čteme kameníce ze skal jdou, v básni Blíž k podhradí blíž šel bych pěšky/ až pod Lipnici. Nepočítaně je v jeho celoživotní tvorbě návratů do rodného, v té době specificky kamenického kraje. Nepočítaně je v jeho poezii vyznání lásky k přírodě a k lidem, kteří ji modelují, sami přírodou modelováni. Kubíček je však především básníkem svých Rychlebských hor, básníkem v tom nejširším smyslu slova. Stal se strážcem klenotnice jeho pohádek a pověstí, které shromáždil ve svých knihách, jako je Josef Lukášek vládcem pohádkových Orlických hor, jako zůstává Marie Kubátová strážkyní krkonošských pokladů.

Sbírka Osmizvučí je jakýmsi Kubíčkovým aktivním mementem, vyznáním a pokorným přijetím trvalých hodnot. V básni Posečení to dokazují verše v posečené travině / kořínky nové jitří / věčný růst jiskří. Jako kdyby měly spodní proud, vyznávající přesvědčení, že vždycky tu bude někdo mladý, něco mladého, něco pro budoucnost. Nikoli pouhý host.

Až dojemný je závěr sbírky, v němž rezonuje smíření a vědomí, že pro tuto zemi, pro svoje blízké, pro milovanou poezii, učinil vše, co bylo v jeho silách. Do paměti se vrývají jako do Kubíčkova milovaného kamene verše z básně s názvem Nikam bezcílná cesta beze slov / jen raci se houfují / v klepetech prázdnou naději / bolí to / květen 2021. Je to básníkovo mužné loučení. Jako málokdy však platí, že básník odchází, jeho poezie však zůstává. Zůstává vrytá do všech jeho cest, kročej za kročejem, pohled za pohledem, vrytá do mraků i slunečního jasu, do dnů všedních i svátečních.

Nelze opomenout, že poslední sbírky Miroslava Kubíčka jsou nerozlučně spjaty s charakteristickým výtvarným doprovodem Václava Smejkala, který dokázal osvítit i stíny diskrétně zahalit jeho poezii v nezvykle kompaktní rovině. Ve sbírce Osmizvučí se jejich kroky srovnaly v důvěrném souladu.

S Miroslavem Kubíčkem nás opustil další český básník, jehož zralost možná ocení teprve budoucnost. Kdyby na jeho náhrobním kameni stálo pouze Básník, jiskřila by z kamene ryzí pravda.