Motorka jako recept na život v Africe. Staří pardi na dvou kolech vás vyškolí na silnici i v životě

Autor: Pavel Šimek

REPORTÁŽ. Ať už jako dopravní prostředek nebo celoživotní vášeň, motorky mají v Jihoafrické republice dlouholetou tradici. Není tedy divu, že co motorkář, to poklad. Obzvlášť pokud brázdí Afriku za řídítky už více než padesát let.

Psanci na dvou kolech, kovbojové moderní doby, svobodomyslní drsňáci v kožených bundách obsypaných nášivkami žijící ze dne na den, členové klubů a gangů, kteří si dělají, co se jim zlíbí. Tyto stereotypy vždy provázely většinu motorkářů. Do jaké míry to platí, je samozřejmě individuální. Jedno mají přece jen všichni společné, jedná se o velmi pestrou a specifickou komunitu, ve které není nouze o zajímavé osobnosti.

„Motorkáři to mají v hlavě nastavené jinak, jako by prožívali život v jiném rytmu než ostatní, díky tomu si navzájem všichni rozumí,“ je definice, kterou vám bez mrknutí oka odkryje každý milovník jednostopých strojů. Ať už budete projíždět hornatou krajinou, suchou polopouští nebo krájet serpentýny nad útesy Jihoafrické republiky, všude potkáte motorkáře.

Motosport má v Jižní Africe dlouholetou tradici a poměrně záhy poznáte rozdíl mezi obyčejným víkendovým motorkářem a starým pardem, který na motorce jezdí celý život. A ve chvíli, kdy se dáte právě s touto generací do řeči, rychle zjistíte, že díky jejich bláznivému životnímu stylu mají kapsy plné historek. A ne všechny jsou o motorkách.

Recept, jak rychle dospět

V padesátých letech minulého století byl britský vliv v celém jihoafrickém regionu stále značný, a to nejen politicky, ale i co se motocyklového trhu týče. Ten samozřejmě kopíroval celosvětový trend a nadvláda britských jednostopáků se pomalu chýlila ke konci, stejně jako celé britské impérium. A právě v této turbulentní době vznikala nová generace jihoafrických motorkářů. 

V řádu několika málo let totiž převzala otěže Honda a další japonské značky, které svým výkonem a spolehlivostí válcovaly většinu tehdejších evropských strojů. To nejenže zapříčinilo propad cen, zároveň se většina nových majitelů japonské preciznosti zbavovala svých starých motocyklů velmi levně nebo dokonce zadarmo.

Naskytla se tak skvělá příležitost jak levně a snadno získat dopravní prostředek, což díky absenci veřejné dopravy byla takřka nutnost, zvláště pokud obyvatelé potřebovali dojíždět do zaměstnání nebo za studiem.

„Vyrůstal jsem v Severní Rhodésii (současná Zambie, pozn. aut.), a když jsem se dostal na univerzitu v Durbanu, neměl jsem moc možností jak se tam dostat. I když mě od toho všichni odrazovali, rozhodl jsem se tam dojet na motorce,“ vypráví Hank, jeden z mnoha motorkářů, které na cestě potkáváme.

Jenomže přímořské město Durban, rozprostírající se na východním pobřeží Jihoafrické republiky, bylo od Hankova domova vzdáleno 2700 kilometrů. To je jako cesta z Paříže do Moskvy. A to nehledě na obtíže spojené se samotnou cestou a okolním prostředím. Úmorné vedro, bičující prudký déšť nebo nebezpečí defektu uprostřed africké pustiny je všudypřítomné.

„Taková cesta byla docela výzva, protože tou dobou byl benzín na příděl, to bylo 5 litrů na měsíc pro motorky. Takže jsem vzal svých ušetřených 5 litrů do kanystru a vyrazil jsem,“ pokračuje Hank s tím, že se jeho cesta neobešla bez problémů.

„Blbý bylo, že jsem někde v půlce cesty kanystr ztratil. A aby toho nebylo málo, když jsem se konečně dostal na hranice, nastal problém s mým pasem a čekal jsem tam měsíc, než se to vyřeší. Nakonec jsem všechno nějak zvládl a musím říct, že to bylo obrovské dobrodružství a velmi rychlá cesta jak dospět,“ dodává Hank.

Kombinace těchto zážitků jsou možná právě příčinou typického motorkářské charakteru, jaký komunita sdílí mezi sebou, a který se chtě nechtě vryje do kůže každého motorkáře. Z motorky se velmi rychle stane vášeň, která se propíše do vašeho života.

Když ti bůh nadělí motorku

„Znáš ten song ‘Ferry cross the Mercey’? Zpívá se tam ‘je nám jedno, jak se jmenuješ, my tě nikdy nedáme.’ A o tom je celá tahle komunita, nezáleží na tom, odkud pocházíš ani kam jedeš, u nás seš vždy vítán,“ vysvětluje Piet, starý pard, který nejenže na motorce prakticky žije, ale jeho tempu lze jen horko těžko stačit jak v provozu, tak mimo město.

Piet je prezidentem motoklubu „Chicken outfit“, který byl založen v roce 1973. Jedná se o rodinný klub s filozofií „Bůh na prvním místě, rodina na druhém, práce třetí a motorka čtvrtá“. Původně však klub i jeho název, jenž ve volném překladu znamená „bábovky“ nebo „strašpytlové“ vznikl jako recese a výsměch drsným motorkářským klubům, které hlásají svobodomyslnost navzdory stovkám interních pravidel.

„Máme i motorkářský kostel,“ podotýká Piet a pokračuje. „Všechno to začalo tak, že jeden Pastor byl policajt a jednou se mu ve snu zjevil bůh, který mu řekl, že za trest by měl jít kázat motorkářům. On mu na to odpověděl „Chceš, abych kázal motorkářům? tak mi dej motorku!“ Úplnou náhodou mu krátce na to volal známý, že pro něj sehnal motorku, tak ať si pro ni přijede do Joburgu (slangově město Johannesburg, pozn. aut). A to už byl pro něj takový závazek, že opravdu založil motorkářský kostel. Každou neděli tam od té doby chodíme, bude to už, myslím, nějakých 10 let,“ tvrdí Piet. 

Toy Run? Spanilá jízda pro dobrou věc

„Velká část mého života tvoří spolupráce na charitativních projektech,“  vypráví zamyšleně Lofty, bývalý motocyklový závodník, sběratel a restaurátor motocyklů. Navzdory jeho úctyhodné sbírce, kde nechybí ani raritní Jawa, je Lofty Pretorius známý mezi motorkářskou obcí zejména jako spoluzakladatel TOY RUNu, největší motocyklové události v celé Jižní Africe.

TOY RUN v roce 1983 začínal jen jako lokální motorkářská sbírka pro děti z dětského domova, postupně se však stal největší motorkářskou událostí a sjednocující silou pro motorkáře napříč celou Jihoafrickou republikou. Motorkářský průvod, který se každým rokem odehrává ve většině velkých i malých městech, měl přitom nelehké začátky.    

„Když jsme začínali v Joburgu, snažil jsem se přesvědčit tamní motokluby, aby se do akce zapojili. Nikomu se ale nechtělo dělat akci pro černochy. Některé jsem musel vzít přímo do dětských domovů, až poté se rozhodli, že do toho jdou,“ vypráví Lofty.

S myšlenkou podpořit handicapované děti přišli jako první Steve and Liz Kealy roku 1983. Jejich nápad se ale nesetkal s příliš kladnou odezvou jak u politické reprezentace, tak u veřejnosti. 

Tehdejší segregovaná společnost měla jen pramalé pochopení pro akci takového formátu. Jednak na tom měla zásluhu politika tehdejšího apartheidu – zapojení černošské části obyvatelstva do veřejné akce nebylo běžné a budilo strach, dokonce i když se jednalo o malé sirotky. V druhé řadě charita organizovaná motorkářskou komunitou byla pro mnohé přinejmenším znepokojující, jelikož panovala obecná představa, že motorkáři nejsou nic jiného než kriminálníci v kožených bundách.

„Pamatuji si na jeden ročník, kdy jsme děti z okolí sváželi autobusy,“ vzpomíná Lofty. „Vymysleli jsme totiž, že děti s náma pojedou v průvodu na motorkách. A abychom věděli, kam které patří, každé z nich dostalo číslo, podle nichž jsme je poté večer vozili nazpět. Jenže nás vůbec nenapadlo, že děcka jsou děcka a v průběhu dne si čísla různě vyměnily. Takže nám potom celý večer volali z dětských domovů, že jsme jim vrátili jiné dítě,“ říká motorkář.

V začátcích si TOY RUN zažil perné momenty, nechyběly policejní eskorty, boj s městským zastupitelstvem a dokonce bylo třeba i přesvědčovat samotné motorkáře.

Navzdory tomu a i díky obětavosti a nadšení organizátorů se v průběhu let akce rozrostla, dostalo se jí pozornosti médií a zapsala se do povědomí široké veřejnosti. TOY RUN pozvedl image motorkářů a ukázal sílu této komunity, především ale pomáhá dětem, které pomoc a podporu potřebují nejvíce. Jako každý rok i letos se bude závěrem roku konat 39. ročník TOY RUNu.

Že však motorka v dnešní době není levný způsob přepravy, ale spíše luxusní hračkou, vám dnes řekne snad každý starší motorkář. Ač to lze brát jen jako nostalgickou vzpomínku na lepší časy, z příběhů, které od nich uslyšíte, pochopíte, že právě tito lidé jsou praví srdcaři, v nichž motorky zažehly nejen vášeň pro rychlou jízdu a rebelii, ale i obrovskou dávku dobra, empatie a chuti do života. A to vše uvidíte vzápětí, co se s nimi dáte do řeči.

Text vznikl na základě spolupráce mezi Houpacím Oslem a cestovateli Martinem Mejzlikem a Pavlem Šimkem, kteří v první polovině tohoto roku strávili tři měsíce v Jižní Africe. Své zajímavé poznatky, příběhy i fotky z cest se rozhodli publikovat na webu HO.