Co mi udělalo radost

Na začátku nového školního roku mám kolem sebe dva typy rodičů. Jedni si myslí, že toho školy v Česku chtějí po dětech příliš, druzí naopak, že příliš málo. Jako u spousty dalších věcí v životě i tady samozřejmě záleží nejen na konkrétní škole, ale především na tom, s čím/kým se srovnáváte. Já po návratu z Asie patřím spíš do druhé kategorie. Neznamená to ale, že si myslím, že asijský školní dril…

Srpen pro mě každý rok bývá dost melancholický. Protože ještě 29, 28, 27... 2 dny a je září, dlouhý kalhoty, deštníky, podzim! Z toho letošního si k tomu odnáším dost bolesti, hlavně té z nemohoucnosti. (Detailněji jsem ji rozepsala tady , kdyby vás k to zajímalo.) Na druhou stranu, hodně ležení a sezení přineslo hodně přečtených knih , pár odmazaných dluhů z předlouhého seznamu filmů a seriálů a…

Dívám se za těmito prázdninami a říkám si: "Co to jako bylo?" Čas nejprve šíleně kvapil a pak se 20. července natáhl. Druhá půlka prázdnin, kterou jsem načala v nemocnici, mi pocitově trvala několik let. Jak se říká: i po čtyřicítce existují premiéry, jen už nebývají tak radostné jako ty v první polovině života. Zdánlivě to nesouvisí, ale před pár dny jsem u plaveckého bazénu viděla maminku s mal…

Včera jsem viděla na stáncích nové číslo Glancu a nalistovala v něm svůj fejeton, který vám sem dneska dávám. Psala jsem ho před pár týdny, kdy jsem ještě jezdila na kole a plánovala si koupit nové. A dopisovala jsem ho ve chvíli, kdy jsem si zranila koleno a myslela si, že mám "jen" přetržené vazy. Když jsem časopis včera otevřela, přišlo mi to jako v jiném životě. Ale napadlo mě k tomu ještě ně…

Včera jsme měli s Benjamínem velký den - a tak se o něj chci podělit. Byli jsme totiž pozvaní do živého vysílání brněnského studia Českého rozhlasu, abychom tam společně mluvili o Tramvajákovi. Původně jsme se měli ve vysílání objevit už 5. srpna. Nikdy by mě nenapadlo, že se z vysílání budu muset omlouvat kvůli operaci. Ale omluvila jsem se, termín jsme přehodili a já jenom doufala, že 14 dní po…

Je sobota večer, sedím na gauči a dávám si přestávku od filmu Ďábel nosí Prada 2 . Líbí se mi? Nelíbí? Upřímně se většinu uplynulých pětačtyřiceti minut zabývám hlavně tím, že Anne Hathaway pořád někam spěchá a běží - a připadá mi to jako jiná realita, do které nepatřím. Mám po operaci kolena. Fotbal s Oliverem odnesl meniskus, křížový vaz i chrupavka, a tak do ní ještě nějakou dobu patřit nebudu…

Takhle z obýváku, kdy už pár dnů koukám jen na klavír, na zeď a televizi pověšenou na ní a na dveře, někdy ani nevěřím, že venku běžně funguje nějaký svět, jsou tam knihkupectví, do nich chodí lidi a kupují si tam naši knížku. Vyšla už v květnu a říkali jsme si, že ji snad stihneme pokřtít v červnu. Pak ale najednou, jak to v červnu bývá, byla už jeho druhá půlka a bylo vlastně pozdě. Tak až teď …

Červenec jsem rozjela tak intenzivně, že jsem ho zakončila v Úrazové nemocnici. Tím pádem neplním položky z letního bucket listu, ale odškrtla jsem pár z toho poslouchacího, sledovacího, čtecího. Tady je, co mě bavilo. Kolik stojí vychovat dítě? Hodně. Ale nejen peněz. Účet je schovaný taky v knihách, které jsem nenapsala a nikdy nenapíšu, nepřečetla a nikdy nepřečtu, v brobdělých nocích, odložen…

Mám za sebou jeden z nejhezčích a nejakčnějších začátků prázdnin. Až mi příští rok v telefonu vyskočí vzpomínky na koupání v přírodním jezírku v Dalově, opékání buřtů tamtéž, skákání šipek do bazénu, fotbal s klukama, jízda Brnem na třicet let starém kole, které už skoro nebrzdí nebo všechny běhy absolvované skoro ve čtyřiceti stupních Celsia, na které jsem po dvou letech přestala být zvyklá, dou…

V prohlížeči tohoto počítače jsem ještě včera měla otevřených pětadvacet, možná pětatřicet oken, kterým jsem jednou - až bude čas - měla v plánu věnovat pozornost: poslechnout si je, přečíst, udělat si z nich výpisky. Kdybych tenhle příspěvek psala o pár dní později, už by jich možná bylo čtyřicet. Ačkoliv jsem si sem loni zapsala hezkou myšlenku o tom, že hromadu informací je potřeba vnímat ne j…

Už jsem tady několikrát psala, že jestli v něčem pravidelně selhávám, je to můj vlastní marketing. Dneska mi tak opět došlo, že jsem vám, kdo nejste na Facebooku nebo Instagramu , nedala vědět, že jsem byla hostem Dopravního podcastu, kde jsem mluvila o knize "Tramvaják". Točili jsme na dálku na trase Praha - Brno, sice jen zvuk, ale já byla opět ohromená, v jaké době žijeme - že stačí jedno klik…

Potkávám se teď s hodně lidmi, co žijí mimo Česko, v Česku na prázdninách. Řešíme spolu všechno možné včetně samozřejmě toho, jaký je náš domov a život v něm. Vychází z toho zatím tohle: příjemný, ale komplikovaný, hlavně v drobnostech. Vzpomněla jsem si díky tomu, že jsem sem nedala poslední fejeton z Glancu, v němž jsem se snažila přesně tohle pojmenovat. Tak napravuju.

V mém červnu byly velké strachy (naštěstí všechno dobrý - choďte ne prevenci!) a pak velká zábava: čas na psaní, přátelé, co přijeli z ciziny, hodně jahod, hody, hodně slunce, hodně hezkých obloh, akcí ve škole a školce, opékání buřtů, vtipných smsek, hodně fotbalu, běhání a celkově pocitu, že žiju. K tomu jsem přečetla a slyšela pár dobrých věcí a ty nejlepší dávám jako obvykle sem. Jak dělat fi…

Byly roky, kdy jsem v létě netoužila po ničem jiném než balit kufr a někam odjet. Zažít o prázdninách NĚCO. Nějaký velký zážitek nebo příběh. Byla jsem většinu dní doma. S bráchou jsme buď lítali venku se sousedkou, poflakovali se u babi a dědy, jedli ovocné knedlíky nebo buchty, později jsem hodně chodila na koupák. Vzít si tam kostkovanou deku, tři knížky, z toho minimálně jednu od Lenky Lanczo…

"Můžeš prosím tě někomu, kdo se nehnul a nehne z tohoto místa vysvětlit, jak se to stane, že dokážeš začít každý tři, čtyři roky někde jinde? Tobě není smutno? Tobě se nestejská? Ty neřešíš tyhle věci jako kořeny, barák? To sis tak v životě plánovala, že chceš pryč, chvíli nebudeš doma a teď zas jo?" ptal se mě v sobotu na dětské narozeninové oslavě jeden muž, když jsem tam zmínila, že je to práv…