Co mi udělalo radost

Když jsem se dozvěděla, že ve sněmovních volbách letos v cizině hlasoval rekordní počet lidí (29 888), zase jsem si říkala, co jsem napsala před pár týdny do časopisu Glanc - totiž že největší patrioti a nejvíc hrdí na Česko jsme ve chvílích, kdy v něm nejsme. Pak přijedeme zpátky - a je to o dost horší. Moc by mě zajímala vaše zkušenost nebo vysvětlení, proč to tak je. Pro pořádek jako vždycky: …

V září se staly snad tři měsíce zároveň. Začala škola, byla jsem polopracovně ve Španělsku, oslavili jsem ve velkém stylu dvoje padesátiny, čímž pádem jsem byla v Praze - a ne jednou, taky jsem běhala, četla (všechno v záložkách tady a tady ) a poctivě sbírala všelijaké zajímavosti, z nichž jsem vám konečně vyextrahovala tento filozoficko-zábavně-nachytřovací a tentokrát i lehoulince nákupní mošt…

Byla jsem před týdny v obchodě se sportovním zbožím koupit si legíny na běhání. "Vezmi si radši ty větší, bude se ti v nich lépe dýchat," našeptával mi vnitřní hlas, ačkoliv moc dobře vím, že zrovna na sport potřebuju hodně těsné věci, které se nehnou – ani když dám do kapsy mobil nebo nasadím tempo. I za cenu toho, že v nich budu působit obtaženě. Moje "větší" legíny se samozřejmě hnuly už při p…

Byli jsme před pár dny v brněnské zoo. Když jsme stáli u žiraf, všichni dostali obrovskou žízeň, a tak jsem vyrazila koupit ledový čaj. Dostala jsem plastovou láhev s logem, které jsem v Česku ještě neviděla. Když jsem odšroubovala víčko, zůstalo mi celé v ruce – nebylo připojené k lahvi napevno, jako jsou dnes téměř všechna víčka, včetně těch na džusu nebo mléku. Proto je mám tak často na kuchyň…

Pořád teď sbírám a fotím si kaštany. Kdo mě sledujete na Instagramu , asi to víte. "Proč to vlastně děláme?" ptala se mě v neděli moje maminka, když jsme šly na procházku. Zastavily jsme se pod stromem v Dražovicích, kde jsem je sbírala už jako malá holka, a sbíraly jsme obě - i s mým Oliverem. Neměli jsme v plánu z nich nic vyrábět. Občas si je dám jako podzimní dekoraci domů, než se do druhého …

Tento příspěvek píšu v letadle na cestě ze Španělska - k výletu se tady na blogu ještě vrátím. Jak se právě dívám z okýnka na Alpy pode mnou, připomnělo mi to text, který jsem sem psala o létání jak právě zjišťuju - už před 7 lety! Pročítám si ho a zase si říkám, jak jsem ráda, že si tento blog píšu, i když už možná nedává smysl nikomu jinému než mně a pár vám nejvěrnějším čtenářům. A taky jak je…

Dneska jsem potkala dva lidi, kteří četli takzvanou skutečnou literaturu. Ráno jsem byla běhat a vedle mě na přechodu do lužáneckého parku stál mladý kluk s Vojnou a mírem v ruce. Když jsem pak dobíhala domů, na zastávce autobusu, kterou máme před domem, četla nějaká dívka Sto roků samoty . Oběma mohlo být tak kolem pětadvaceti. Vidět je bylo zvláštně paradoxní, protože v uších jsem zrovna měla s…

Nocovali tam, rozumějte mimo domov - Oliver jednu noc, Benjamín dokonce 4 noci po sobě - a zvládli jsme to všichni. Toto léto jsme prolomili bariéru spaní mimo domov. Vím, že pro vás, co jste měli děti na třítýdenním skautském táboře tohle není žádný velký výkon, pro mě vzhledem ke zkušenosti z ciziny, kde jsem skoro nezažila, že by malé děti spaly mimo domov, velký milník. Psala jsem o něm i v s…

Srpen, to byl výlet po Česku s mámou a jedním dítětem na začátku měsíce a jeden rodinný výlet na konci. Mezitím se udála spousta hezkých dní, milých setkání, dost jsem toho uvařila a upekla, něco málo i přečetla a poslechla, z čehož máte pravidelný výběr zde. Teď už se raduju ze zářijového režimu a faktu, že tuhle desítku sem dávám pouhých osm dní po začátku školního roku! Erikovi Taberymu, šéfre…

Tohle léto nějak strašně rychle uteklo. Asi jak jsem nejdřív čekala na teplo a pak na ještě na víc dní tepla – a než jsem se dočkala, je najednou pár hodin do začátku školního roku a - podzim. Na sítích čtu povzdechy nad návratem kolotoče stereotypu, povinností a brzkého ranního vstávání. Taky nejsem úplně připravená, že už zítra vyměním prázdninové bezčasí za přísně režimní září, ale na nový ško…

Před pár dny jsem byla na preventivní ultrazvukové kontrole prsu. Chodím tam každý rok a samozřejmě, čím jsem starší, tím víc se bojím toho, co se tam dozvím. Přicházím vynervovaná, roztřesená, takže v čekárně si nedokážu ani číst, ani nic poslouchat, jen tupě zírám na dveře a přemýšlím, kolika ženám se za nimi denně změní život – a děsí mě, jestli nebudu jedna z nich. Nejvíc mě ale vždycky vyděs…

Loni koncem října jsme se s kamarádkou Zuzkou po hezkém večírku za hluboké tmy loučily konstatováním, že si ho zopakujeme na vánočním svařáku. Setkaly jsme se skoro o tři čtvrtě roku později tento týden. A to od sebe bydlíme v Brně ani ne deset ulic. Zuzka má momentálně nejnáročnější pracovní období – to tak bývá, když pracujete v knižním průmyslu a léto je období, kdy se chystá všechno, co budem…

Jsem prý tady v tom Česku hrozná nezdvořačka - oslovuju lidi jejich vlastním jménem! Do červencového čísla časopisu Glanc jsem napsala fejeton o tom, jak lpíme na zdvořilosti, formalitě a titulech, a přitom někdy zveme druhého na rande prostřednictvím "ahoj" - ahoj kdo?

Když člověk žije celý život v jedné zemi, považuje to, co v ní má k dispozici, za samozřejmé. Až ve chvíli, kdy o některé věci přijde, pochopí, jak byly hezké, cenné, možná výjimečné... Je to rok, co jsme zpátky a já už je taky občas přestávám vidět. Ale nechci o tuhle vděčnost přijít, proto si je sem píšu. České léto Vždycky jsem měla a pořád mám velkou slabost pro české léto. V minulosti pro mě…

Na to, že jsem na červenec neměla moc plánů, byl první prázdninový měsíc docela akční: tři příměšťáky, stanování ve Znojmě, workshop o psaní a poznávání Olomoucka, návštěva z Prahy a taky spousta psaní, které nevím, jestli kdy dojde cíle, co jsem si vymyslela, ale i tak z něj mám radost. A bylo i dost čtení, poslouchání a - byl i čas na seriál. To, co mě nejvíc zasáhlo, minulý měsíc doslova, máte…