Co mi udělalo radost

Je sobota večer, sedím na gauči a dávám si přestávku od filmu Ďábel nosí Prada 2 . Líbí se mi? Nelíbí? Upřímně se většinu uplynulých pětačtyřiceti minut zabývám hlavně tím, že Anne Hathaway pořád někam spěchá a běží - a připadá mi to jako jiná realita, do které nepatřím. Mám po operaci kolena. Fotbal s Oliverem odnesl meniskus, křížový vaz i chrupavka, a tak do ní ještě nějakou dobu patřit nebudu…

Takhle z obýváku, kdy už pár dnů koukám jen na klavír, na zeď a televizi pověšenou na ní a na dveře, někdy ani nevěřím, že venku běžně funguje nějaký svět, jsou tam knihkupectví, do nich chodí lidi a kupují si tam naši knížku. Vyšla už v květnu a říkali jsme si, že ji snad stihneme pokřtít v červnu. Pak ale najednou, jak to v červnu bývá, byla už jeho druhá půlka a bylo vlastně pozdě. Tak až teď …

Červenec jsem rozjela tak intenzivně, že jsem ho zakončila v Úrazové nemocnici. Tím pádem neplním položky z letního bucket listu, ale odškrtla jsem pár z toho poslouchacího, sledovacího, čtecího. Tady je, co mě bavilo. Kolik stojí vychovat dítě? Hodně. Ale nejen peněz. Účet je schovaný taky v knihách, které jsem nenapsala a nikdy nenapíšu, nepřečetla a nikdy nepřečtu, v brobdělých nocích, odložen…

Mám za sebou jeden z nejhezčích a nejakčnějších začátků prázdnin. Až mi příští rok v telefonu vyskočí vzpomínky na koupání v přírodním jezírku v Dalově, opékání buřtů tamtéž, skákání šipek do bazénu, fotbal s klukama, jízda Brnem na třicet let starém kole, které už skoro nebrzdí nebo všechny běhy absolvované skoro ve čtyřiceti stupních Celsia, na které jsem po dvou letech přestala být zvyklá, dou…

V prohlížeči tohoto počítače jsem ještě včera měla otevřených pětadvacet, možná pětatřicet oken, kterým jsem jednou - až bude čas - měla v plánu věnovat pozornost: poslechnout si je, přečíst, udělat si z nich výpisky. Kdybych tenhle příspěvek psala o pár dní později, už by jich možná bylo čtyřicet. Ačkoliv jsem si sem loni zapsala hezkou myšlenku o tom, že hromadu informací je potřeba vnímat ne j…

Už jsem tady několikrát psala, že jestli v něčem pravidelně selhávám, je to můj vlastní marketing. Dneska mi tak opět došlo, že jsem vám, kdo nejste na Facebooku nebo Instagramu , nedala vědět, že jsem byla hostem Dopravního podcastu, kde jsem mluvila o knize "Tramvaják". Točili jsme na dálku na trase Praha - Brno, sice jen zvuk, ale já byla opět ohromená, v jaké době žijeme - že stačí jedno klik…

Potkávám se teď s hodně lidmi, co žijí mimo Česko, v Česku na prázdninách. Řešíme spolu všechno možné včetně samozřejmě toho, jaký je náš domov a život v něm. Vychází z toho zatím tohle: příjemný, ale komplikovaný, hlavně v drobnostech. Vzpomněla jsem si díky tomu, že jsem sem nedala poslední fejeton z Glancu, v němž jsem se snažila přesně tohle pojmenovat. Tak napravuju.

V mém červnu byly velké strachy (naštěstí všechno dobrý - choďte ne prevenci!) a pak velká zábava: čas na psaní, přátelé, co přijeli z ciziny, hodně jahod, hody, hodně slunce, hodně hezkých obloh, akcí ve škole a školce, opékání buřtů, vtipných smsek, hodně fotbalu, běhání a celkově pocitu, že žiju. K tomu jsem přečetla a slyšela pár dobrých věcí a ty nejlepší dávám jako obvykle sem. Jak dělat fi…

Byly roky, kdy jsem v létě netoužila po ničem jiném než balit kufr a někam odjet. Zažít o prázdninách NĚCO. Nějaký velký zážitek nebo příběh. Byla jsem většinu dní doma. S bráchou jsme buď lítali venku se sousedkou, poflakovali se u babi a dědy, jedli ovocné knedlíky nebo buchty, později jsem hodně chodila na koupák. Vzít si tam kostkovanou deku, tři knížky, z toho minimálně jednu od Lenky Lanczo…

"Můžeš prosím tě někomu, kdo se nehnul a nehne z tohoto místa vysvětlit, jak se to stane, že dokážeš začít každý tři, čtyři roky někde jinde? Tobě není smutno? Tobě se nestejská? Ty neřešíš tyhle věci jako kořeny, barák? To sis tak v životě plánovala, že chceš pryč, chvíli nebudeš doma a teď zas jo?" ptal se mě v sobotu na dětské narozeninové oslavě jeden muž, když jsem tam zmínila, že je to práv…

Jak tady pořád slibuju, že sem budu psát i maličkosti, a málokdy to udělám, dneska to konečně dělám. Nedávno jsem psala o malých věcech, které mi změnilo mateřství. Jedna z nich byla, že od porodu Benjamína nesnesu žádné vůně a deset let! jsem si nekoupila žádný parfém. Změnilo se to včera, kdy jsem si z DM drogerie donesla domů toaletku od Nivey. Do středy jsem netušila, že existuje – než jsem j…

Před pár dny na mě na LinkedInu vyskočil příspěvek o investování a zajišťování budoucnosti dětem. Rodiče se tam, jak to na téhle síti bývá, předháněli ve strategiích, investičních portfoliích, částkách (je otázka, jestli ty 4 miliony budou v roce 2035 v Praze stačit aspoň na garáž, napsal trefně kdosi) a počtu nakoupených bytů. Dětem také něco spoříme, ale přiznám se, že mě ta debata na chvíli ro…

Tenhleten květen, to byla radost veliká! Jsem vděčná a strašně namotivovaná. Vyšla nám s Benjamínem knížka , byla jsem na Světě knihy , měla jsem spoustu hezké práce, Benjamín vyhrál mistrovství republiky, Olík miluje fotbal, byli jsme v Praze, v kině, já na dvou besedách, dostkrát běhat, bylo toho hrozně moc a všechno hezký, včetně většiny obsahu, na který jsem si záměrně klikla na internetu neb…

Ráda bych ještě dneska psala o psaní. Konkrétně o tom, co to v mém případě znamenalo napsat a vydat dětskou knihu. Že to opravdu nebylo hotové "hned". A proč. Občas vidím ve svém okolí, které nemá vhled do knižní branže, tendenci vznik knihy zjednodušovat. Někdo má nápad, tak ho sepíše, někdo zedituje, někdo nakreslí, někdo udělá grafiku, pak jde knížka do tiskárny a... šup, je v knihkupectvích. …

Mám v knihkupectvích Tramvajáka , novou knihu pro děti. Jezdím na besedy po celé republice s knihou České cizinky , o které mluvím jako o beletrizovaném dokumentu. A čtu na nich ještě z jiné svojí knihy, autofikčního deníku Moje bejby Amerika . "Jak vás mám vlastně představit?" ptala se mě nedávno organizátorka jedné z besed. Autorka jí znělo hrozně genericky – autorek dneska je! Neměla bych něco…