Full Moon Zine

Nevybíravý a přísný, ale přesný byl Anthony Bourdain nejen ve svých pořadech, ale i v literární tvorbě. Kuchařovy knihy často působí jako nekorigovaný proud vědomí, který ze sebe nutně potřeboval dostat, aby se mohl věnovat dalším cestám, dalším kuchyním, dalším jídlům.

Utajený kolab, all stars tým, balzám i nevymáchané country. Okurková? Ani náhodou, nových desek máme neustále plnou náruč a písničku pro dny ve kterých se rozpustíme taky: „I think I spent the dog-food money, But he'll love me just the same, And if you really love me, baby, Help me scrape the mucus off my brain.“

Poděbradské Kafíčko je viac než len kaviareň – je centrom kultúrneho diania v meste. Ďalší ročník street festivalu Kafíčkotheque nalákal do ulíc miestnych i cezpoľných.

Po roce opět v topolovém hájku, s výhledem na Bílé Karpaty, se společností skvělých lidí a ještě lepším lineupem. Myslím, že si každý mohl z menu vybrat podle své chuti. Vrcholem byly dvě kapely: mladí severoirští kluci Makeshift Art Bar, kteří svůj postpunk servírovali s neskutečnou jistotou, a newyorští punkeři Balaclava, kteří ve stanu v horku se zahalenými tvářemi předvedli zábavný set.

Jdeme do finále! Sobotní čtvrthodinka s podstromovými písničkami, které nás celý týden učil Vlastimil Ondra s Muzikašou, patřila k mým nejoblíbenějším okamžikům letošních Folkových prázdnin.

Dvě výjimečné autorky propojí intimní písně, experiment i filmovou představivost. Večer, který zve k soustředěnému poslechu i objevování skrytých vrstev zvuku.

Folkové prázdniny se pozvolna chýlí ke konci, teplota stoupá a do duše se pomalu vkrádá melancholie.

Poslední den Filmovky bývá pro všechny akreditované zdarma a programově sestává skoro výhradně ze tří projekcí, které vybírá vedení festivalu. Mnoho lidí, kteří vydrželi, věnuje ráno balení věcí, vracení zálohovaných kelímků, hledání co možná nejméně přecpaného vlaku a hodnocení uplynulých dní.

Titul ukazuje na spřízněnost kolonizovaných národů a žen, které jsou masou nezbytnou pro formování, ale i udržování kapitalistické společnosti.

Bílá je barva čistoty, smutku i prázdného místa na těle. Slovenské trio Ničiteľ si ji pro název nové desky nevybírá náhodou. Po albech Matka a Anna, kde se kapela držela jasně vymezených tematických rámců, tentokrát skládá mozaiku z devíti skladeb pojmenovaných podle barev.

Laokoon, Hihihahaholky nebo čtení Nely Bártové. Jeseník na začátku září oživí sousedsko-kulturní festival.

Poslední plnohodnotný den festivalu se nejexponovanější část Hradiště mezi stadionem Miroslava Valenty a kostelem Františka Xaverského nepatrně vyprazdňuje. Promítací sály nejsou poloprázdné, zároveň už ale skoro nehrozí, že se člověk na film nedostane. Mnoho blízkých odjelo, začíná příjemné osamění uprostřed řídnoucích davů a příležitost nasadit vlastní tempo, přemýšlet a pozorovat.