i60.cz

Až do 30. dubna můžete v pavilonu H na brněnském Výstavišti navštívit výstavu Večerníček slaví 60 let. Česká televize ji v Praze v loňském roce představila ke kulatým narozeninám nestárnoucího kluka s papírovou čepicí.

Nikdo není jako tyTakový jsi jen tyJak skvělé!Jak osamělé...Za trochu pochopeníza trochu soucituzískáváš duše spřátelenéZa trochu láskyv sobě objevené ač mládě, dospělec či kmetmůžeš získat celý celičký boží svět      

Přestože se to možná zdá neuvěřitelné, Dagmar Pecková letos oslaví šedesát pět let! Legendární česká operní pěvkyně, která neustále hýří elánem, se chystá své životní jubileum náležitě oslavit. A ta jubilea jsou rovnou dvě!

Na doporučení Daniely Lender Chaloupkové vkládám povídku ze své knihy Boženka a disidenti. Daniela si myslí, že ten příběh mnohé z nás osloví a já s ní souhlasím. Vždyť proto jsem ho napsala.

Dnes jsem po dlouhé době potkal v obchodním řetězci kamaráda, se kterým jsem dvakrát týdně hrával v tělocvičně fotbal a potkávali jsme se i v posilovně. Povídám mu: „Hýbeš se? Sportuješ?“ „Blázníš, jsem rád, když vyjdu z domu na lavičku. Nohy mě ukrutně bolí."

Přijedete-li do Vancouveru, pulzujícího srdce provincie Britská Kolumbie na západě Kanady, často narazíte na jméno Koerner. Nese jej univerzitní knihovna, nemocniční pavilon či významná nadace.

Moje tempo už dávno není vražedné a mým protivníkem nejsou překupníci kradených aut, vrahové ani vyděrači. Mám totiž Bobinu a jejím úkolem je chránit moji bezpečnost.

Žili jsme celá rodina ve vile na předměstí. Naši ji restituovali po roce 1989, za minulého režimu byla rodině znárodněna. Po jejím vrácení jsme byli šťastní, opravili jsme ji. Žila jsem tam s mužem, dětmi a mými rodiči.

Kus papíru s krátkým textem a adresou. Dávno ztracený, dnes jistě už bezcenný, přesto vyvolávající příjemné vzpomínky na milou a přátelskou rodinu žijící v Itálii. Dostali jsme jej od paní domácí s pozváním na příští návštěvu už přímo k nim, bez cestovní kanceláře.

Potřeba pomníku,a kvalita trávníku,věc lákavá,i zbytečná...Záleží na hřišti,záleží na člověku.Okna klášterní,už zhasla úplně.Je půlnoc,duchů hodina.Ve mně stydne kreva dech se zpomaluje,na okně záclona,prudce se rozkmitá.Není to průvanem,není to větremzbloudilým,je to duchem tvýmkterý žádný další…

Taková lavička, to je přímo magické místo. Kdyby mohl člověk jako ta malá muška nepozorovaně poletovat sem a tam a naslouchat hovorům lidí, asi by se dozvěděl mnoho zajímavého.

Bari jsem poznala, když jsem pracovala jako delegát. Přijela jsem o týden dříve, než začaly jezdit skupiny, a tak jsem se sama musela dopravit do hotelu. Na letišti v Bari jsem měla přes hodinu času než přijede autobus, který mě doveze do vzdáleného kempu.

Je tomu čtyři roky, co jsme zadrželi dech při zprávě, že Rusko napadlo Ukrajinu. Od té doby je téměř vše jinak - nebezpečí války je tak blízko.

Kdysi dávno, když jsem teprve dospělý rozum brala, objevila jsem doma román Ztracený ráj od Jiřího Karáska ze Lvovic. A přečetla na jeden zátah. Lehce autobiografický příběh ze starého Smíchova a Malé Strany mě úplně pohltil.

Múza mi zrádně kamsi frnkla,jsem nestihl chytit ji do dlaní,za letu jen tak do nosu mě brnkla,žádné to žádoucí líbání. Uloupila mi mrška inspiraci,nemoha cokoliv tvořit,před sebou nelehkou mám práci,nezbývá než múze nové se dvořit.