i60.cz

Háčkujeme pro radost z tvoření, pro zábavu i pro dobrodružství. Letos jsme k háčkování přidaly ještě jeden rozměr a to je dobrovolnictví.

Nevěrnice nevěrná… Ano. Přesně tak se cítím. Rok! Celý rok už uplynul od mého posledního příspěvku. A od té doby se toho tady tolik změnilo! Nová grafika, rubriky, schémata, čtenáři i pisatelé. Jojo, za nevěru s jinými platformami se holt platí… Ještě štěstí, že Honzík Raška nám pořád zůstává!

Bydlím na konci města, kde přes cestu je umístěna v parku plném zeleně Střední zemědělská škola. Vzdělává mladé lidi již přes sto let. Po chodníku vede stará paní svého pejska.

Naše babička jezdila se seniory a seniorkami na výlety a nás dvě se sestrou brala s sebou. Jednou byl na programu výlet do Drážďan. Já jsem ovšem několik dní před výletem onemocněla, a tak jela sestra Ingrid sama s babičkou.

Vypadá to, že letošní léto se opět zařadí mezi období, kdy mnohé ženy budou říkat: v takovém horku nemám co na sebe.

S příchodem teplých dnů odkládáme uzavřené boty a nohy se po dlouhé zimě konečně dostávají na vzduch. S odhalenou kůží se však pojí zvýšené riziko vzniku plísní a bradavic na nohou, které jsou infekční a šíří se.

„Vidíš tam ty stromy, Kalupinko?“ ukazuje děda (pokolikáté už?) do dáli. „Tak ty jediný zbyly z našeho jabloňového sadu, tam až sahal, až tam bylo všechno naše.“

„Pět deka šunky pro Maxíka, prosím, mladá paní,“ odpověděla mi vrásčitá drobná stařenka pokaždé, když jsem obsluhovala u pultu s uzeninami. Očka měla jako korálky a ve tváří vždy pomalý přívětivý úsměv.

Pozoruji na sobě, že jak pomalu stárnu, začínám se více hádat. Typově jsem člověk, který spíše lidi vede, než se nechá vést. To nese větší sebeprosazování.

Jaro se letos povedlo. Je teplo už v dubnu. V parku mám svoji oblíbenou lavičku, pod stromem v závětří. Listí je ještě mladé a sluneční louče hezky hřejí.

Dne 16. června se v dalekém Aucklandu slavilo. Stěží uvěřitelných 108 svíček na dortu totiž sfouknula rodačka z východočeské Ostroměře Marie Havašová, která se řadí mezi sedm nejstarších obyvatel Nového Zélandu.

„Jauvajs...“ Spíš než pravověrné a procítěné citoslovce bolesti to bylo jenom takové potlačované syknutí. Jeho autorkou byla Maruška, která pozvedla šálek kávy pravou rukou, hned ho zas položila a k ústům si ho donesla levačkou.