i60.cz

Přijedete-li do Vancouveru, pulzujícího srdce provincie Britská Kolumbie na západě Kanady, často narazíte na jméno Koerner. Nese jej univerzitní knihovna, nemocniční pavilon či významná nadace.

Moje tempo už dávno není vražedné a mým protivníkem nejsou překupníci kradených aut, vrahové ani vyděrači. Mám totiž Bobinu a jejím úkolem je chránit moji bezpečnost.

Žili jsme celá rodina ve vile na předměstí. Naši ji restituovali po roce 1989, za minulého režimu byla rodině znárodněna. Po jejím vrácení jsme byli šťastní, opravili jsme ji. Žila jsem tam s mužem, dětmi a mými rodiči.

Kus papíru s krátkým textem a adresou. Dávno ztracený, dnes jistě už bezcenný, přesto vyvolávající příjemné vzpomínky na milou a přátelskou rodinu žijící v Itálii. Dostali jsme jej od paní domácí s pozváním na příští návštěvu už přímo k nim, bez cestovní kanceláře.

Potřeba pomníku,a kvalita trávníku,věc lákavá,i zbytečná...Záleží na hřišti,záleží na člověku.Okna klášterní,už zhasla úplně.Je půlnoc,duchů hodina.Ve mně stydne kreva dech se zpomaluje,na okně záclona,prudce se rozkmitá.Není to průvanem,není to větremzbloudilým,je to duchem tvýmkterý žádný další…

Taková lavička, to je přímo magické místo. Kdyby mohl člověk jako ta malá muška nepozorovaně poletovat sem a tam a naslouchat hovorům lidí, asi by se dozvěděl mnoho zajímavého.

Bari jsem poznala, když jsem pracovala jako delegát. Přijela jsem o týden dříve, než začaly jezdit skupiny, a tak jsem se sama musela dopravit do hotelu. Na letišti v Bari jsem měla přes hodinu času než přijede autobus, který mě doveze do vzdáleného kempu.

Je tomu čtyři roky, co jsme zadrželi dech při zprávě, že Rusko napadlo Ukrajinu. Od té doby je téměř vše jinak - nebezpečí války je tak blízko.

Kdysi dávno, když jsem teprve dospělý rozum brala, objevila jsem doma román Ztracený ráj od Jiřího Karáska ze Lvovic. A přečetla na jeden zátah. Lehce autobiografický příběh ze starého Smíchova a Malé Strany mě úplně pohltil.

Múza mi zrádně kamsi frnkla,jsem nestihl chytit ji do dlaní,za letu jen tak do nosu mě brnkla,žádné to žádoucí líbání. Uloupila mi mrška inspiraci,nemoha cokoliv tvořit,před sebou nelehkou mám práci,nezbývá než múze nové se dvořit.      

Radost z maličkostí. Hezké téma. Už jen při jeho přečtení nebo vyslovení se začínám usmívat. A napadne mě hned několik maličkostí, které mi dělají radost. Současně začnu vzpomínat, jak jsem se z maličkostí radovala v průběhu svého života. A říkat si, jak to asi mají jiní lidé.

Cestou z centra Ostravy směrem na Sýkorův most jsme první březnový den narazili s manželem na bílými a červenými střapečky ozdobený stromek. Všimla jsem si zavěšené cedulky s vysvětlením, na které bylo napsáno toto: 1. března se v Bulharsku slaví svátek BABA MARTA - oslava přicházejícího jara,…

V časosběrné technice (time-lapse) se snímky pořizují v delších časových intervalech. Díky svému fotoarchivu mohu tuto techniku aplikovat na proměny historického centra Prahy a jeho vývoje v čase, tentokrát v Žitné ulici, která je jednosměrná, dlouhá 650 metrů a patří do obvodu Prahy 2.

Chodíme každý měsíc. Je jedno, jestli sněží, mrzne, je parno, vítr a další rozmary přírody. Ještě jsme jako důchodci nezlenivěli. Vyrážíme do terénu, obejmout přírodu. Jsme čtveřice dědků ve věku 72, 72, 74 a 76 let.

Káva je rituál, který se mění v čase. Pojďme se ohlédnout za tím, jak káva začala, jakou plnila funkci a jakou podobu má kávový svět dnes.