i60.cz

Ač téměř čtyřicet let žiji na Vysočině a mám tento kraj ráda, jsem původem, srdcem i duší stále Jihočeška. Jindřichohradecko je mou srdeční záležitostí, žijí zde mí kamarádi z dětství, stále se zajímám, co je nového a dost často se tam vracím.

Má vina? Tvá vina? Čí vina? Ničí vina? Vší vina! Vinit Špinit Nevina? Celek či polovina? Pravda jediná? Nevinná? Povinná? Ariadnina nit Měsíční svit Co ponechat? Co zahodit? V duši klid měl by k spánku pro všechny být!   16. 8. 2016 napsáno jako odpověď na článek na politicko-uprchlické téma…

Předveďme si pár ukázek klasických telefonních hovorů mezi určitými dvojicemi lidských jedinců, jako například matky s vdanou dcerou nebo dvou chlapů kamarádů. S trochou nadsázky se zamysleme nad jejich obsahem a délkou.

Občas se rád podívám na knihovní polici hned vedle pracovního stolu, kde mám uložené všechny své vydané knihy. Mezi nimi je i pět cestopisů. Dívám se na ně a v hlavě se mi vždy skládá až složitá koláž ze všech zahraničních cest, které jsme se ženou podnikli. Je to mix nejrůznějších zážitků,…

Po krátkém, ale o to strategičtějším přesluhování jsem se rozhodla uzavřít jednu významnou kapitolu svého profesního života a otevřít kapitolu ještě významnější – kapitolu důchodovou.

Když projíždím kolem Vodárny, padne pohled na nedaleký objekt bývalého koupaliště a vyvolává vzpomínky. Většinou to byly zážitky s dětmi. Jak jsem je učil plavat. Nejen dětí, později i jejich děti. S dětmi se mi osvědčila jednoduchá metoda. Nesnažit se, jako kdysi učili nás, přímo plavat na hladině…

Tak už je rozhodnuto. Letošní setkání příznivců portálu i60 se uskuteční v obci Kácov na břehu řeky Sázavy. Projdeme se malebným údolím, vystoupáme na nedaleké vyhlídky a navštívíme hrad Český Šternberk a Zámek Zruč nad Sázavou.

Jídlo Není žádné mravné umění obžerným býti V životě venkovského lidu se střídala období nedostatku s postními dny předepsanými církví a velmi krátkým obdobím hojnosti, organizovaného přejídání o výročních a rodinných slavnostech. Ani selský stav nezaručoval vždy dostatek jídla. Pro chudé…

Přišli k nám zdaleka. Možná měli být spíš elitou a ne takovými zavrženými nuzáky. Devatenácté století se přelamovalo do druhé půlky a u nás se rodila parostrojná železnice.

Když se jako kluk bezmocně potácel mezi jedním a druhým výpraskem a nikde nenacházel radost, zastání a oporu, začal se v něm, jak to umí jen přizpůsobivost života, pomalu rodit takový náhradní život, náhradní svět, kde nebylo nic z toho, čemu nedokázal svými ubohými silami čelit. Byl to…

Mám ráda z hloubi srdce smích smích co tryská z celého srdce jak vodopád co padá prudce jak kyprý čistý první sníh.  Mám ráda z hloubi srdce smích smích co podobá se zvonům zvonům, co majestátně zvoní jak dívka co štěstím slzy roní jak roztoužený pohyb koní.  Ach ten smích, co z hloubi…

Americký spisovatel Robert Fulghum (1937) si myslí, že všechno, co doopravdy potřebujeme znát, jsme se naučili v mateřské školce. Stejnojmenná laskavá knížečka příběhů, úvah a postřehů, vydaná v roce 1988, jej proslavila po celém světě.

O politiku jsem se, nevím proč, zajímala už od dětství. Nemám ráda nespravedlnost a hlavně násilí na lidech a zvířatech ve všech formách. Noční můry po povinné návštěvě válečného filmu, mě pronásledovaly vždy hodně dlouho.

Ještě v devadesátých letech bylo běžné, že člověk ve dvaceti už chodil do zaměstnání. A pětašedesátníci byli považováni za starce, kteří mají odpočívat v penzi. Teď je vše jiné, na trhu práce se odehrály velké změny.

To ráno mě napadla taková kravina, což schoulit se mu něžně do klína, schoulit se a tichounce příst, nač tak rychle obracet v knize života list? Seděl zadumaně a čet Harry Pottera, náhle se na mě zadíval a já..., já jen tiše polkla. Jeho oči do mých se upřeně dívaly, a přitom něžně, něžně říkaly.…