iROZHLAS

Víte, proč druhá světová válka skončila tak, jak skončila, nikoli naopak? Jen, prosím, nezačněte vykládat fakta. Protože, ač v dobré víře, nevíte nic. Na rozdíl od ruských filmových diváků, kteří se dozvěděli celou pravdu.

Už nějakou dobu sledujeme tahanici mezi prezidentem Petrem Pavlem a budoucím premiérem Andrejem Babišem (ANO), majitelem Agrofertu, o jeho střet zájmů. O to, jak střet vyřeší.

Hned na svém prvním jednání chce nová vláda podle místopředsedy ANO Karla Havlíčka projednat a nejlépe schválit nový stavební zákon. Respektive se chce vrátit k původní verzi zákona z roku 2021, který připravila exministryně Klára Dostálová. Ten ale za poslední čtyři roky prošel 12 novelizacemi a teď vypadá úplně jinak. Proto je prý nutné se vrátit ke kořenům.

Blízký východ zažívá neobvykle suché období. To se velmi výrazně projevuje v Íránu, kde má nedostatek vody výrazně politický rozměr. Většina lidí totiž z potíží ze zásobování viní vládu, a nikoli v první řadě klimatickou změnu. Problém s nedostatkem vody vedl íránského prezidenta Masúda Pezeškjána až k úvahám o evakuaci Teheránu, případně se mluví o přídělovém systému.

Média ráda personifikují, proto se teď hovoří o konfliktu mezi prezidentem Pavlem a vítězem voleb Babišem. Ve skutečnosti je to ale konflikt mezi dvěma principy demokratického systému: demokracií jako vládou většiny zvolené ve svobodných volbách a demokracií jako respektováním pravidel nutných pro fungování společnosti.

V souvislosti s povolebním předáváním moci se začínají objevovat názory, že prezident republiky svým postupem při jmenování premiéra a skrze požadavky vůči nastupující vládě narušuje ústavní pořádek, nebo rovnou porušuje Ústavu.

Když slovenský premiér Robert Fico ohlásil návštěvu města Poprad, měla být součástí programu i diskuse se studenty místního bilingválního gymnázia. Po protestech rodičů i žáků nakonec slovenský premiér na školu nepřišel. Na chodníku před gymnáziem se totiž objevil křídou napsaný nevinný text Dost bylo Fica s dalším poněkud vulgárnějším dovětkem, který na tomto místě nemůžeme citovat.

V 70. letech minulého století byl jednou z mála sovětským režimem posvěcených zábav hurónský smích nad časopisem Korea. Ještě žil Kim Ir-sen a jeho jméno muselo být citováno v každém článku za doprovodu jednoho z povinných titulů – například Otec všech našich dětí – a muselo být vysázeno tučně.