Mises.cz

Co dává smlouvám legitimitu a vymahatelnost, jaké vlastnosti dělají smlouvu smlouvou, a jak souvisí různé pohledy na smlouvy s oblíbeným libertariánským sporem o legitimitě otroctví?

Politik mnohdy ani neví, že jeho byrokracie může ubližit lidem. On si vůbec nepřipouští, že někomu nějaký zákon může nějak ublížit a zatížit ho finančně, psychicky, zkomplikovat mu život... To politik odmítá vidět. A právě proto je nutné ho odmítnout a nedat mu šanci prosadit svoje hloupé nápady.

Cílem regulace žárovek je úspora peněz v důsledku menší spotřeby energie a větší výdrži úsporných žárovek. Měli bychom být díky této regulaci ekologičtější a ekonomičtější. Otázkou zůstává, zda jsme?

Případ jmenování Bretta Kavanaugha a jeho obvinění je dalším z klínů, který rozděluje Americkou společnost přesně podle stranických linií. Od začátku lze říct, že zde je typický příklad motivated reasonig, kdy obě strany mají maximální motivace hledat důvody a důkazy právě pro svou verzi událostí.

Zlobí vás Babiš? Zeman? Okamura? Filip? Klaus? Někdo další? Otevřete každý článek, který informuje o tom, co zase provedli a jdete si stěžovat na sociální sítě, co „ta verbež“ zase udělala či řekla? Mám pro vás asi špatnou zprávu – zvyšujete tím jejich popularitu.

V poslední době se často řeší tzv. šmírování, kdy se Big Brother z knihy 1984 stává denní realitou. A často se o něm mluví v souvislosti se soukromými firmami. Nicméně mi připadá značně neférové, že se šmírování firmám dost vyčítá a kritizují se, zatímco stát šmíruje v daleko větším měřítku.

Tento článek je nicméně věnovaný libertariánům, kteří argumentují jinak než principem neagrese, konkrétně těm, kteří tvrdí, že lze mít politiku nezávislou na etice. Potom je však třeba jinak definovat, co je politika.

Ke Dni české státnosti, který slavíme každoročně na 28. září, mě napadlo napsat článek o vlastenectví, hrdosti, češství a podobným aspektům, nad kterými se občas zamýšlím.

Nemohu čekat na svolení politiků ke krokům, které mě budou naplňovat a dovolí mi převzít svou odpovědnost z rukou byrokratů zpět do těch mých. Nemohu bojovat za globalizaci svobody, dokud nedosáhnu té vlastní.

Reálná ekonomika je daleko složitější, neustále měnící se živoucí organismus, který se nedá jen tak načrtnout pomocí křivek. Předpovědní grafy jsou pak zcela jako věštění z křišťálové koule. Je však smutné, že se pomocí těchto křivek a grafů určuje národní politika.

Připadá mi zajímavé, že téměř každý ví, co je to konkurence a jak funguje. Každý chápe spory Pepsi versus Coca-cola, Linux versus Windows, Windows versus Apple. A přesto to bývá nejvíce ignorovaná znalost ve všech diskuzích o anarchokapitalismu a/nebo libertariánství.

Často slýchám, že potřebujeme demokracii, protože je to údajně nejlepší forma vlády. I kdyby skutečně byla, tak je mi to vlastně celkem jedno. Není mi jasné, proč bychom měli nějaký násilný systém schvalovat jenom proto, že je to „nejlepší“ forma násilí.

Adamczakové kniha bez doslovu má cca 70 stránek, polovinu obsahu tvoří obrázky a očividně se nepočítá s tím, že jí budou číst nějací kritikové komunismu. Nelze v ní čekat jakoukoliv analytickou hloubku, nebo vypořádání se s možnými námitkami a alternativními úhly pohledu na společenský vývoj.

Mezi anarchokapitalisty se celosvětově objevují dva tábory: „sluníčkoví progresivisté“ reprezentováni především Jeffreym Tuckerem i (značnou částí) Students for Liberty a „alt-right konzervativci“ reprezentováni zejména Hansem-Hermannen Hoppem. Tento spor se otevírá i na české libertariánské scéně.

Většina libertariánů se přibližně shodne na principu neagrese jako principu, ze kterého onu politickou teorii vyvozují. Ve většině diskuzí to funguje výborně, dokud se vzácný tazatel nezeptá „proč?“.