Mises.cz

Stěžujeme si na státní byrokracii v domnění, že jde o politickou chybu, neefektivitu aparátu nebo důsledek úřednického šlendriánu. Z pohledu teorie veřejné volby a systémové analýzy komplexních systémů jde ale o fatální omyl.

Státní školství bývá obhajováno jako pilíř rovnosti a klíč k prosperitě. Z pohledu teorie systémů a rakouské ekonomické školy je však realita mnohem temnější.

Může člověk být svobodný, pokud nemá naplněné své základní potřeby? Dle libertariánů ano, zatímco dle mainstreamového socialistického diskurzu spíše ne. V čem je v těchto pojetích svobody rozdíl?

Občas dělám rozhovory s novináři na různá témata; a jelikož vzdělávání považuji za jedno z nejdůležitějších, rozhodl jsem se několik svých odpovdí publikovat i tady. Zákaz telefonů ve školách považuji za nepřípustný zásah do svobody dětí; a jeho negativní důsledky jsou dle mého názoru ignorovány.

Hlavní problém není ve vůdcích (současných ni minulých – od Nera s Caligulou přes Čingischána až po Hitlera se Stalinem); takoví tu budou vždycky. Typicky to ani nejsou oni, kdo podřezávají krky, vypalují města, mačkají spouště či odpalují rakety – mají na to své poslušné, vycvičené a oddané vrahy.

Pokud chceme porozumět současným změnám v energetice, musíme pochopit, že ne všechny regulace jsou špatné. Pokud regulace zakazuje monopolní praktiky vytvářené státem, pak má smysl ji podporovat.

Ačkoliv vidíme, že pro všechny účely politický proud stále plyne, a ve střednědobém horizontu pravděpodobně silně poplyne, směrem k většímu státu na úkor svobod jednotlivce, tak právě z tohoto důvodu je nutné zdůrazňovat druhou stranu, už jen kvůli zachování patřičné rovnováhy.

Své zkušenosti jsem sepsal do knihy Anarchoagorismus. Její první kapitoly věnuji analýze příčin nesvobody; tyto poznatky následně aplikuji na současnou společnost. Poslední část knihy pojednává o praktické cestě ke svobodě v našich každodenních životech pomocí prostředků dostupných každému z nás.

V předchozích kapitolách jsme se pokusili představit zdroje a původ socialistického myšlení a jeho nejvlivnější postavy. Než skončíme, tak by bylo vhodné spojit jednotlivé vývojové linky dohromady.

Oproti ostatním soudruhům z této knihy je Lenin výrazný právě tím, že se mu nějak podařilo teorii překlopit do praxe. Na určitou dobu a v rámci jistých omezení si myslel, že věci půjdou podle jeho marxistického plánu.

Je pravdou, bez ohledu na praktické dopady Leninových proslovů a psaní, že Lenin byl, podle svérázného jazyka Bucharinova překladatele, „géniem teoretikem.“

Ačkoliv cechovní socialisté zanikli, tak jejich přítomnost přinesla určité plody. Celé odborové hnutí se pod jejich vlivem zamyslelo nad svou „funkcí.“ Některé pochybnosti o demokracii byly posíleny jejich kritikou současného volebního systému.

Cechovní socialismus můžeme považovat za typický příklad anglo-saského sklonu ke kompromisu a národního instinktu, který se štítí nadměrného teoretizování, když se toto stane jasně neuskutečnitelným.