Mises.cz

Jen málo postav v historii socialismu představuje takové propojení teorie s praxí. Z toho mála nabízí Owenova biografie téměř dokonalý příklad osudu, kde se to podařilo.

To byl Fourier – podivná směs dítěte a někoho, kdo neustále balancuje na tenké linii, která dělí příčetnost od šílenství. Ovšem, když se mu dosmějeme, je to podivně patetická, zádumčivá, osamělá postava.

Při racionalizaci Fouriera je na místě nejprve rozlišit mezi kriticky destruktivním popisem stávající civilizace a konstruktivní částí popisující stvoření nového a šťastnějšího světa. Právě první aspekt vysvětluje význam a trvající vliv Fouriera v socialistické tradici.

Objektivismus je pro současnou liberální pravicovou politiku, která se neuchyluje k podpoře iracionality a kolektivismu, výzvou i příležitostí. Je to unikátní a komplexní ideový směr, který důmyslně odpovídá na celou řadu komplikovaných morálních, ekonomických i politických otázek.

Charles Fourier má zvláštní místo mezi otci socialismu. Je ale možné pominout jeho výplody nadměrné představivosti a vybrat nějaké základní Fourierovy myšlenky, které by stály za seriózní analýzu?

Na předchozích stránkách jsme řekli dost, abychom porozuměli podstatě vlivu Saint-Simona a jeho školy. Byl předchůdcem Comteho pozitivismu. Byl apoštolem velkých podniků a rovných příležitostí.

Nyní tedy můžeme posoudit dědictví Saint-Simona, když zemřel v roce 1825 a uvážit jeho pozici v socialistické tradici. Lze říci, že nárok Saint-Simona být pokládán za jednoho z otců socialismu spočívá na velmi nejasném důkazu tohoto otcovství.

Hrabě Henri-Claude de Rouvroy de Saint-Simon je jedním z velkých historických excentriků, ačkoliv je možné, že jeho výstřednost byla zveličena prostřednictvím legendy a tradice. Někdo ho popisuje jako posledního gentlemana a prvního socialistu.

Historie má bohužel místo také pro bláznivé lidi, a tak Morellyho nemůžeme ignorovat, částečně kvůli jeho vztahu k Babeufovi, a částečně protože v několika aspektech si může podat ruku s Fourierem. Babeuf představuje kombinaci Mablyho a Morellyho, která se pokusila převést teorii do praxe.

V našem případě význam Rousseaua pro vývoj socialistického myšlení spočívá v jeho trvalém vlivu na následující generace a Mably je spojujícím článkem mezi Platónem a Babeufem.

Utopie se nestaly ani tak kritikou našeho společenského zřízení a způsobu vlády, jako kritikou lidské povahy. V důsledku toho nám tvůrci Utopií nedávají nahlédnout pouze na dokonalý stát, ale na dokonalého člověka.

Jsou to právě tyto pasáže (všechny vyslovené Hythlodayem), díky kterým se Utopie stala živou knihou po další čtyři staletí. Ať už si More osobně myslel cokoliv, tak z Rafaela Hythlodaye udělal velice slibného revolučního socialistu.

Když jsme si popsali obecnou pozici křesťanských Otců, můžeme si uvést několik konkrétních příkladů na často citovaných pasážích, v nichž měli Otcové údajně projevit komunistické sklony.

Thomas More představil obyvatele Utopie jako akceptující křesťanství, protože viděli, že „Kristus a jeho následovníci žili podle našich pravidel.“ Nakolik jsou prvky socialismu obsaženy v Evangeliích a popisu začátcích křesťanství ve Skutcích Apoštolů je otázka, kolem které se vytvořila kontroverze.