Mises.cz

Hlavní problém není ve vůdcích (současných ni minulých – od Nera s Caligulou přes Čingischána až po Hitlera se Stalinem); takoví tu budou vždycky. Typicky to ani nejsou oni, kdo podřezávají krky, vypalují města, mačkají spouště či odpalují rakety – mají na to své poslušné, vycvičené a oddané vrahy.

Pokud chceme porozumět současným změnám v energetice, musíme pochopit, že ne všechny regulace jsou špatné. Pokud regulace zakazuje monopolní praktiky vytvářené státem, pak má smysl ji podporovat.

Ačkoliv vidíme, že pro všechny účely politický proud stále plyne, a ve střednědobém horizontu pravděpodobně silně poplyne, směrem k většímu státu na úkor svobod jednotlivce, tak právě z tohoto důvodu je nutné zdůrazňovat druhou stranu, už jen kvůli zachování patřičné rovnováhy.

Své zkušenosti jsem sepsal do knihy Anarchoagorismus. Její první kapitoly věnuji analýze příčin nesvobody; tyto poznatky následně aplikuji na současnou společnost. Poslední část knihy pojednává o praktické cestě ke svobodě v našich každodenních životech pomocí prostředků dostupných každému z nás.

V předchozích kapitolách jsme se pokusili představit zdroje a původ socialistického myšlení a jeho nejvlivnější postavy. Než skončíme, tak by bylo vhodné spojit jednotlivé vývojové linky dohromady.

Oproti ostatním soudruhům z této knihy je Lenin výrazný právě tím, že se mu nějak podařilo teorii překlopit do praxe. Na určitou dobu a v rámci jistých omezení si myslel, že věci půjdou podle jeho marxistického plánu.

Je pravdou, bez ohledu na praktické dopady Leninových proslovů a psaní, že Lenin byl, podle svérázného jazyka Bucharinova překladatele, „géniem teoretikem.“

Ačkoliv cechovní socialisté zanikli, tak jejich přítomnost přinesla určité plody. Celé odborové hnutí se pod jejich vlivem zamyslelo nad svou „funkcí.“ Některé pochybnosti o demokracii byly posíleny jejich kritikou současného volebního systému.

Cechovní socialismus můžeme považovat za typický příklad anglo-saského sklonu ke kompromisu a národního instinktu, který se štítí nadměrného teoretizování, když se toto stane jasně neuskutečnitelným.

Syndikalismus byl, dokud existoval – a v retrospektivě stále je – velmi zajímavým hnutím. Syndikalismus je antidemokratický, anti-racionální a anti-intelektuální.

Syndikalismus přichází jako mnohohlavý protestní průvod. Je protestem proti kompromisu, protestem proti nebezpečí, že se socialismus stane respektovaným politickým směrem. Protest proti středostavovskému bratříčkování.

Svoboda projevu má mezi svobodami speciální pozici – díky ní mohou ti, kdo se cítí utlačováni, na tuto skutečnost nenásilně poukazovat, což ze svobody projevu činí nezbytnou podmínkou pro mírumilovné řešení problémů; seberete-li ji někomu, nezbývá mu než držet hubu a krok, anebo hubu a glock.

Ať dobré dílo pokračuje právě metodami, které již přinesly tolik úspěchů. Apel na revoluční násilí se stal nesmyslnou frází.

Pokud primárním účelem fabiánců bylo odzbrojit podezřívavost středních tříd a učinit socialismus respektovaným hnutím, aby se také církevní kazatelé v nejstřízlivějších momentech nemuseli stydět vyznat ze slabosti k socialismu, tak uspěli a překonali vlastní nejdivočejší představy.

S anarchisty se dále v této knize již nesetkáme, s výjimkou toho, nakolik byl anarchismus jednou z ingrediencí syndikalismu. V závěru této kapitoly tedy bude vhodné zdůraznit několik bodů, které jsme diskutovali nebo kterých jsme se na předcházejících stránkách zlehka dotkli.