Mises.cz

Materialistická koncepce dějin nám poskytla klíč k pochopení dějin světa. Doktrína třídní války ukázala mechanismus, kterým se tato teorie naplňuje. To nás přivádí k marxistické teorii hodnoty a z ní vyplývající teorii vykořisťování.

Přestože záplava knih o Marxovi, a knih o knihách, by mohla být ospravedlněním nechuti znaveného autora napsat o Marxovi jediné slovo, takové opomenutí by nebylo obhajitelné v práci, která mapuje postupné fáze vývoje socialistického myšlení v jejich vzájemných vztazích. Pojďme se tedy na něj podívat

Mezi anglickými předchůdci Marxe je Thomas Hodgskin (1787-1869) tím, který budí největší dojem intelektuální významnosti. Vyvolává u čtenáře pocit, že se mu nedostalo většího uznání jen z důvodů, že se narodil na nevhodném místě a v nevhodném čase.

V této kapitole se podíváme na některé anglické autory, kteří ačkoliv jako jednotlivci nedosáhli velkého vlivu, nejsou bez zajímavosti, pokud je bereme jako skupinu.

Proudhon byl nejkomplikovanější ze všech větších postav v historii socialismu. Matoucí svou osobou stejně jako všemi očividnými rozpory ve svých dílech.

Vlastnictví, jak jsme u Proudhona viděli, se stane posvátným, jakmile bude očištěno od nespravedlnosti. Je na čase se podívat, jak by měl vypadat takový očistný proces.

Ze všech autorů, jejichž díla přispěla k utváření socialismu, nemá nikdo tak zvláštní a nejednoznačnou pozici jako Pierre-Joseph Proudhon. Nikdo jiný nebyl příčinou tolika rozhořčených komentářů od kritiků, kteří zcela zjevně nevědí, co si s ním mají počít.

Louis Blanc nejenže obsadil jedno z výrazných míst ve vývoji socialistického myšlení, ale byl na krátký čas také aktivním praktikujícím politikem jakožto člen prozatímní vlády po Únorové revoluci 1848.

Ačkoliv druhá polovina jeho života se vyznačovala sérií nezdarů a končila na mělčinách velmi podivného typu spiritualismu, je faktem, že Owen byl jedním z velkých vlivů devatenáctého století. Jinak vyjádřeno, zasel svá ideová semena.

Jen málo postav v historii socialismu představuje takové propojení teorie s praxí. Z toho mála nabízí Owenova biografie téměř dokonalý příklad osudu, kde se to podařilo.

To byl Fourier – podivná směs dítěte a někoho, kdo neustále balancuje na tenké linii, která dělí příčetnost od šílenství. Ovšem, když se mu dosmějeme, je to podivně patetická, zádumčivá, osamělá postava.

Při racionalizaci Fouriera je na místě nejprve rozlišit mezi kriticky destruktivním popisem stávající civilizace a konstruktivní částí popisující stvoření nového a šťastnějšího světa. Právě první aspekt vysvětluje význam a trvající vliv Fouriera v socialistické tradici.

Objektivismus je pro současnou liberální pravicovou politiku, která se neuchyluje k podpoře iracionality a kolektivismu, výzvou i příležitostí. Je to unikátní a komplexní ideový směr, který důmyslně odpovídá na celou řadu komplikovaných morálních, ekonomických i politických otázek.

Charles Fourier má zvláštní místo mezi otci socialismu. Je ale možné pominout jeho výplody nadměrné představivosti a vybrat nějaké základní Fourierovy myšlenky, které by stály za seriózní analýzu?