Mises.cz

Ať už v tomto případu lže jeden nebo druhý, tak se chová naprosto iracionálně. Neustále přidává k jedné lži další lži a při tom iniciativně usiluje o širší a hlubší prošetření faktů, které může vést pouze k odhalení těchto lží. Mám pocit, že v tomto případu je něco, čemu doposud nerozumíme.

Aby se nenávist obrátila proti ziskovému motivu, bylo použito dvou technik. Jednou bylo, jak jí použil prezident v inauguračním proslovu, říci, že společenské hodnoty jsou přednější než pouhý peněžní zisk. Druhou technikou bylo odsuzovat pouze velké zisky.

16. prosince se Hiss dostavil k soudu, kde mu obvinění přečetli. Vyjádřil se „nevinen“ k obou bodům obžaloby. Jeden novinář popsal, že tehdy poprvé na veřejnosti viděl Hisse očividně znepokojeného a nešťastného.

Zamysleme se nad logickým pořadím těchto devíti kroků k získání ekonomické moci. Zamysleme se nad tím, že pokud by tu šlo o hospodářské oživení, nabízela se i řada alternativních kroků.

Nixon vyšel ven z kanceláře a poskytl pamětihodnou tiskovou konferenci, při které zachránil budoucnost sobě, Chambersovi, HUACu a způsobil velké problémy pro Hisse.

A určitě téměř nikdo, kdo hlasoval v listopadu 1932 pro zachování zlatého standardu, by nevěřil tomu, že z příští rok uslyší prezidenta z rádia říkat: „Takto pokračuje náš postup k vládou řízené měně.“

Teď už není případem otázka, jestli byl Hiss členem nějaké hloupé marxistické skupiny ve třicátých letech. Jde tu o špionáž a velezradu.

Kam se New Deal ubíral? Odpověď na tuto otázku je pak příliš očividná, aby jí bylo možné zpochybnit. Každá z jeho voleb, ať už přinesla větší či menší hospodářskou obnovu, neomylně mířila k ustavení centralizované totalitní vlády.

Hiss přišel vždy s nějakým alespoň vzdáleně uvěřitelným vysvětlením v každém momentě, kdy klopýtl, a kdo si může přesně pamatovat, co se stalo před třinácti lety. A kdyby člověk seděl šest hodin před komisí, která se může chytnout každého mylného vyjádření, tak by možná mluvil se stejnou opatrností.

Moja predstava uvažuje o podstate samotného štátu. Moja predstava uvažuje, že raz bude spoločnosť fungovať tak, že každý si bude môcť sám vybrať, čo bude so sebou a svojím majetkom robiť, niesť za tieto rozhodnutia plnú zodpovednosťa prestane byť každému nútená len tá jedna jediná možnosť.

Nebyl žádný jednotný plán. Ale byl zde slogan, který je všechny spojil: „kapitalismus je vyřízený.“ To byla idea, která umožnila odložit stranou vzájemné spory a rozdíly mezi jednotlivými frakcemi a vrhnout se do společného díla.

V den veřejné konfrontace byl celonárodní zájem o případ velmi intenzivní. Nešlo tu tedy jen o případ samotný, ale o jeho širší politický kontext. Připomeňme si, jaké politické proudy v tehdejší americké společnosti existovaly.

Ještě dnes existují lidé, kteří nepřestali velmi seriózně říkat: „Něco se stane s americkou formou vlády, pokud nebudeme stát na stráži.“ Ti jsou bláhovými hlupáčky, kteří vložili víru do slov na papíře a zapomněli na Aristotela. Něco se již stalo a počátkem toho, co se stalo, byl New Deal.