Umění vstát z popela

Martina Babišová patří mezi mé "děti" také. Její povídka Porky, kterou napsala jako teenager, byla už tehdy dobrá. Když jsem Martinu viděla v televizi jako herečku, překvapilo mě to, protože - jak jsem jí jako reakci na viděné napsala - očekávala bych, že pokud se uplatní v oblasti umění, bude to sféra literární. Odepsala mi, že kniha bude a brzy. Tak teď ji držím v ruce a přemýšlím, co o ní říci.

Je to opravdu drsná výpověď zástupce generace, od které se toho tolik čekalo! Vždyť mají netušené možnosti! Smějí studovat bez ohledu na rodiče, dokonce v cizině, mohou cestovat, najmout si byt, mají všechno lehčí než my - mají internet, kde najdou všechno, svobodu slova, nehrozí jim represe. Ale... Už dlouho si říkám, zda jsme toho na ně nenavalili moc? Jestli onu svobodu vůbec unesou.. Jestli je nakonec ta hora svobody nezavalí, nesmete...

Hlavní hrdinka knížky Sundat se jak  Fénix ráčkující Ema chce být perfektní, neboť ji k tomu od malička vedou rodiče. Když se dostává do umělecké i finanční krize, chce zůstat hrdá, ale bez peněz se existovat nedá. A tak přijímá roli v reklamě, kde se o ni starají, hýčkají si ji a ona se cítí málem jako princezna. To si přece vždycky přála, ale chtěla, aby to bylo jinde. Po rozchodu s přítelem Tomášem naváže milenecký vztah s Ryanem, ale vztah se ženatým otcem malého dítěte, ač se jeví na první pohled téměř ideálně, jí nepřináší uspokojení. 

Ema  dost drsným způsobem analyzuje svůj dosavadní život a dochází k názoru, že jejím traumatem je perfekcionismus, který má kořeny v její rodině. Celý dosavadní život si s sebou nese pocit, že milována může být jen tehdy, bude-li dokonalá. To je to, co ji neustále sráží na kolena. Pokouší se promluvit si s otcem, "vyrovnat si účty" nejen sama se sebou, ale i se svým okolím a začít znova. Svatokrádežně upřímná poslední kapitola mě nadchla, ale mnohé možná naštve - Ema dostane od rodičů část popela své milované babičky a rozhodne se nasadit do květináče, v němž je i babiččin popel, slivoň, protože "babička měla ráda slivovici."

Co mě zaujalo na knize ještě? Jazyk. Inteligentní i drsný zároveň. Generace narozená v roce sametu používá naprosto běžně angličtinu, ale i vulgarismy, při jejichž vyslovení se moje generace stále ještě červená.  Volný tok myšlenek, krátké kapitoly, sebeironie až sebedestrukce, to vše spěje k nadějeplnému závěru. Vždycky je šance začít znovu a líp, máme-li kolem sebe lidi, kterým důvěřujeme a kteří věří nám. Tak aspoň chápu Martininu výpověď já. Jejich ročník byl jeden z nejlepších, které "prošly mýma rukama". Člověk by jim záviděl - všechny ty možnosti, které jim svět nabízel. Ale oni - jak je vidět - se v tom plácali a mnozí se plácají dodnes. Holt, nemáme to lehké nikdo. Ani my téměř bez šancí, ani naše děti a vnoučata, kteří si s "možnostmi" nevědí rady. Držím jim palce, ať se v tom neutopí. A snad jim v tom pomůže tato knížka, která je drsnou výpovědí z pera jedné z jejich řad.