Trápí vás také noční můry?

Nikdy jsem nebyla dobrý spáč. Už jako mrně jsem prý nerada spala, snad aby mi něco neuteklo. A co víc, i ve spaní jsem mluvila a cestovala. A nejen po postýlce.

Když mi bylo asi rok a půl, dala mě maminka jako normálně spát. Než sama ulehla, zkontrolovala můj spánek. Noc proběhla v  klidu, sice jsme se prý vrtěla a jako obvykle si pro sebe povídala, ale na to byli rodiče zvyklí. Ráno jsem je nebudila, jako obvykle, tak maminka potichoučku vstala a chtěla se vyplížit z ložnice do kuchyně udělat snídani, když…

„Franto, Jára tu není!“ „Neblázni, kde by byla, vždyť sotva chodí.“ Tatínek zůstal v klidu, jen se převalil na druhý bok. Je přece neděle. Ale maminka mezitím překopala celou postýlku, klekla si na zem, podívala se pod ni, pod manželské postele. Ať koukala, kam koukala, batole bylo pryč. Na kliku jsem ještě nedosáhla, ven jsem odejít nemohla. Maminka prý seděla na kraji postele a zoufale štkala, otec hledal kalhoty, že půjde na VB, když uslyšeli jakési vrnění, které přicházelo z kouta ložnice, kde stála tehdy nezbytná toaletka. Otec vystartoval, nahlédl za toaletní stolek a tam… na zemi úplně v rohu v prostoru tak 40 x 40 cm na malém polštářku ležel jejich poklad – já. Jak jsem se tam dostala, dodnes nikdo nechápe.

A že noční můry nestrašily jenom mě, o tom svědčí i další historka, kterou znám z maminčina vyprávění.

Jednou, za hluboké noci – v zimě – maminka vyskočila, zatřásla mohutně mým otcem a zakřičela: „Franto, vstávej, zaspali jsme!“ Otočila se na bok a okamžitě usnula.

Otec vyskočil z postele, doběhl do koupelny, umyl se, rychle se oholil – vše ve studené vodě, protože za normálních okolností by mu maminka vodu ohřála na plynu – vrátil se do kuchyně a tam nikdo. „No, Marto, myslel jsem, že mi aspoň uděláš svačinu, když nestihnu snídani!“

Maminka se udiveně posadila na posteli, vrhla pohled na budík na nočním stolku, zavrtěla hlavou a říká: „Co blbneš, je půl třetí. A kam vůbec jdeš tak brzo?“

Noční můry jsou potvory, mohla bych vyprávět dlouho. V žádném případě u nás nebyly naposled.

Naposled - zřejmě pod vlivem událostí na Ukrajině a pod bezprostředním dojmem z reportáže ČT - mě navštívila můra zatím nejmůrovatější. Manžel utrpěl šok, protože jsem se po hlavě vrhla z postele, naštěstí jsem v rukou svírala pokrývku, a tudíž pád na zem se obešel bez zranění. A díky šoku se mi sen jasně otiskl do paměti. 

Ocitla jsem se uprostřed válečných hrůz, šlapala jsem se stovkami dalších lidí nekonečnou silnicí - takový ten beznadějný průvod nešťastných lidí, když vtom na nás začala nalétávat letadla. Někdo zakřičel: "Skočte do příkopu!" Tak jsem poslechla...

Občas mě trápí můra výtahová - výtah padá a padá, ale válečný děs jsem zažila poprvé. 

Ne všechny noční můry slouží k pobavení mírně podroušené společnosti. Ale ta má poslední a nejhorší vzbudila smích přímo hurónský. A mě stála málem život! :-)