Proč spolu nemluvíme...

Onehdy jsem nastupovala do autobusu, přede mnou matka s malou dcerou, stojíme a čekáme, až ti před námi nastoupí. Jenže starší pán o holi se zasekl u mašinky na jízdenky. Zcela evidentně je mu více než 65, jezdí tedy zadarmo, tak co tam sakra dělá. Houkla jsem zpoza nastupujících, tedy směrem k němu: Postupujte prosím, nebo zůstaneme venku! Nic, jenže autobus už netrpělivě zvoní, tak matka s dcerou i já se začneme urychleně "cpát" dovnitř, což pána neposune ani o kousek. Mamina se ho pokouší obkroužit, obě s dcerkou málem při rozjezdu autobusu upadnou a ještě je třeba zaplatit...

Ano, není to tak neobvyklá scéna, ale paní s dítětem při oněch manévrech neřekla ani slovo, jen pak, když se konečně probojovala ke strojku a mobilem zaplatila a obě usedly na volné místo, jí něco potichu vysvětlovala. 

A to jsou právě ty situace, které mně vadí. To snad bolí, když se člověk obrátí na "viníka" s prosbou, slušně, bez zvyšování hlasu? Nebo snad mají lidé strach? Strach, že by pántřeba použil hůl ke zcela jinému účelu než je ten původní? Nechápu to. Pán si asi neuvědomil, že to sice bude mít při vystupování blízko, ale ostatní za něho zaplatí pomyslný účet, až se budou těžce (a zcela jistě opět beze slov) probíjet ven. Ale kdyby ona maminka řekla: Mohl byste prosím postoupit, já potřebuji zaplatit, určitě by se posunul. 

Naši generaci rodiče učili pozdravit, poprosit a poděkovat. Obě mé dospělé děti také zdraví, i v Praze, když jdou třeba do parku, do lesa. Často jim je odplatou udivený až vyděšený pohled, ale někdy i pohled, z něho přímo kape nesouhlas popř. výhrůžka.

Bydlím v klasickém panelovém domě, kde žije  více než stovka obyvatel. My starousedlíci se známe, zdravíme se, prohodíme pár slov, ale ti, kteří přišli později, patří k výše uvedené skupině. Není to tak, že by byli na sousedy naštvaní - např. paní R. se při kontaktu usměje, podrží starším dveře, ale dobrý den ji asi rodiče neučili. 

Včera ráno ke mně přistoupil do výtahu miničlověk - chlapeček zvící tak metr, vstoupil a nic... Byli jsme tam sami, ale on se zřejmě trapně necítil. Já příšerně. 

Podobné scény a scénky zažívám téměř každý den. V obchodě - vstoupím, pozdravím, pokladní, která se nudí za prázdnou pokladnou NIC, ale když k ní jdu platít, přivítá mě pozdravem - tam to má asi příkazem. Často se mi odpovídat nechce, ale protože mi maminka vštípila, že na pozdrav odpovídáme pozdravem, pozdravím znovu. 

Svým dětem jsem vždy vštěpovala: chovejte se tak, jak chcete, aby se lidi chovali k vám. Snad  se tím řídí! Já určitě, protože když spolu lidé mluví, nemusí pak řešit "blbiny", z nichž by mohla vyrůst obluda.