Hana Dneboská

Krásně vydařený letní den, pohoda, zdá se. Vzápětí se děj pootočí a vyjde najevo, že zdání klame. Je to den výrazně dynamický. Pátek, konec pracovního týdne, taky nákupní den.

Čtyřhvězdičkový hotel v jednom z triumvirátu našich lázní. Kam ucho doslechne, všude slyšet ruštinu. Hlučnou a vyzývavou napříč jídelnou.

Vždycky, absolutně vždycky, jsem měla nedůvěru k zedníkům a vůbec stavebníkům z Ukrajiny. A to ještě mnoho let před válkou na jejich území.

kdo už není na prahu života. Ještě mi nebylo třicet. Teď zrovna single, bez dětí ne tak docela. Jsem učitelkou v mateřské škole. Končí doba her a malin nezralých. Rozhodla jsem se odejít.

Doufám, že tento mail postačí k tomu, aby mi byly proplaceny veškeré náklady, které s návštěvami pana Nováka mám. A to i do budoucna.

Je deset minut po desáté pátek večer. Už odcházím z kuchyně, když mě náhle ovládne nutkání. Dvěma skoky jsem u francouzských dveří do zahrady. Poodhrnu závěs. Chci se podívat, kolik nasněžilo.

Kdeže jsou? To si povíme, hlásila moje natěšená příbuzná. Byla přesvědčená, že vydrží. Musí. Počáteční tíhu závazku za ni odpracoval doktor.

mívá podobu souměrnou a ztepilou. Ten, o kterém bude řeč, měl a má dva záseky. Oba pocházejí z jiných časových úseků.

Hned za hranicemi. Rádia hlásí invazi českých aut už před Náchodem. Čas se protahuje. Deset minut, dvacet, půlhodina. Stojíme.

Při těch slovech, jsem terapeutka, já jsem pokrejvač a co má bejt? jsem se seznámila s novým pacientem. Nemusím zdůrazňovat, že byl od rány.

Nepřehlédnutelné. Měl ho odjakživa. Hra se psem a málem ukousnutý nos. Kdysi v dětství. Nastala dlouhá pauza v našich životech.

Správně pochopeno. Řeč bude o době duhové. Vlastně je s lidstvem odpradávna. Jen nebyla tak na výsluní.