Helena Opršalová

Sedím sama v koutu restaurace. Manžel právě odlezl i s talířem a někde mezi barem a záchody se snaží nakrmit zdrhající dítě.

Až nedávno jsem sebrala křehkou mateřskou sebedůvěru a vzdala nikdy nevypsanou soutěž o to, čí dítě má doma nej hračky.

Vědci zapomněli na jedno vývojové stádium. Nastává zhruba v období, kdy si dítě začíná mazat jogurt do vlasů a namísto, aby tabulkově lezlo, tak si vesele skáče.

„Ty s tím ale krásně mlátíš, miláčku“, říkám a sleduji, jak se Adam snaží udělat co nejvíc rýh do podlahy. Svým blinkámím potom poctí koberec, který už nikdy nebude jen obyčejný koberec. Zůstane babičce na památku.

Přijde mi další zpráva. Otřu si slzy, abych viděla, kdo mi gratuluje k narození potomka. Adámek mezi tím zesílí svůj křik do řevu a já propuknu v hysterický pláč. Jeho asi bolí bříško, mně zřejmě skončil život.