Soňa Prachfeldová

Tak mě v nedělním dopoledni napadla spousta aktivit, kterým bych se mohla věnovat. Buď procházka se psy, nebo na houby, nebo se věnovat jen tak sama sobě a nedělat nic, jen tak si lenošit. To kdybych uměla.

Už se mi ani nechce psát, jak ten čas utíká. A já s ním. Jenže mi to jde pomaleji. A on je nemilosrdný. Nepočká. Tak tedy přidám do kroku a půjdu, jak nejrychleji dokážu.

A je to tady. Konec prázdnin, rodinných dovolených, bezstarostného užívání si sladkých dnů lenošení a zábavy. Ano, je za námi závěrečný konec léta, konec srpna. Žezlo přebírá měsíc září.

Konečně! Dnes se to stalo. Za bílého dne. Dočkala jsem se ho. Čekala jsem na něho. Netrpělivě. Dlouho. Za dusných nocí. On pořád nepřicházel. A já po něm tolik toužila.

Je tu opět konec jednoho měsíce. Ano, konec července a to už je ukrojena jedna šestina z druhé půlky tohoto roku.

Je neděle. Připadá mi taková ospalá až líná. A slunce začíná pálit. To zas budu muset večer zalévat. A pořád číst mě též nebaví. Možná bych měla vzít vysavač a trochu uklidit. No to už vůbec ne. Je přece neděle!

Je toto vůbec možné? Nedávno jsme oslavili příchod Nového roku a najednou je první půlrok za námi. Neuvěřitelné. Neuvěřitelné, jak rychle ubíhají dny, týdny a měsíce.

Jarní vlání je zas k mání. Se všemi svými rozmanitými rozmary. Se sluncem i větrem, se suchem i s deštěm. A člověk se v tom bláznivém jaru pohybuje, jak na to jeho síly stačí.

Nejkrásnější měsíc v roce odchází. Končí květen, lásky čas, bujného kvetení i růstu všeho kolem nás.

Je jaro. A sliby se mají plnit nejen o Vánocích. Íčko si slíbilo se setkat na jaře na Kácově. A tak se také stalo. Díky obětavé a perfektni organizací námi všemi milovaného šéfredaktora, našeho Honzy.  Během pondělí 18.5. jsme se začali sjíždět…

Měsíc duben, měsíc, kdy se duby odívají listím, měsíc, který je proslulý aprilovým počasím, kdy nás ještě překvapí sníh i mráz, měsíc, kdy se jaro probouzí do plné krásy.