Eva Sádecká

Všechno máš rád. Vzduch krásně voní, život má spád. Déšť vůbec nestudí, duha je blízko. Nejhezčí na světě je najít své štístko.

Jednou se mi zdál sen. Věštkyně mi řekla zajímavou větu. Pokud chceš v životě poznat, co je opravdová láska, pořiď si pejska.

Na hřišti jsem viděla na betonové stěně namalované velké oči. Spoustu očí. A byl tu námět na nový blog. Ten, co pohladí a dá nám naději.

Nejsem tu pro tebe, abys mne měnila. Nejsem tu pro tebe, abys mne soudila. Jsem tvoje zkušenost, pointa v příběhu. Jsem tvoje očista, tvá šance na změnu.

Vzpomínám na jeden z večerů, kdy se zastavil čas. Objal mne takový zvláštní pocit, že na světě nejsem sám. Čím se to stalo? To byste nevěřili. Byl jsem svědkem jedné chvíle, kdy se v zahradě rozezněly překrásné tóny harmoniky.

Položit duši do peřin, koupat se v slunci. Necítit už vin. Přijmout i svůj stín. Být vším i ničím. Světem bez hranic.

Dnes jsem si půjčila téma sebeobětování. Je to cesta k lásce? Určitě ano, ale ne za každou cenu a na úkor nás samotných.

Máš pocit, že tě lékař léčí? Ne, to jsem nikdy neměla. Řekne jen, kde je vaše duše? Jste jako duše bez těla.

Do středu své bytosti. Do zahrady snů. K duši své vrátit se - nejhezčí sen. Sám sobě přítelem. Nezapomeň.

Zbavíš se starých věcí, knih a nezdvořilých vět. Možná, že začneš i jinak přemýšlet. Možná, že pustíš uzdu fantazii. Co vlastně brání tvojí mysli, být tak trochu jiný?

Mám chuť dělat, co jsem nikdy nedělala, mám chuť ochutnat, co jsem nechutnala, mám chuť dovádět, smát se a hrát. Ať život skutečně zase má spád!