Ludmila Černá

Konečně prázdniny! Má občanku a v září půjde do tanečních! Hurá! Naplněna očekáváním čehosi úžasného s nerozlučnou kámoškou Janou hodiny rozebírají, co na sebe. Přesněji v čem jít, aby oslnily, až nastane hodina H a ony vstoupí do víru společenského…

Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata, přesněji to, co jsme si pořídili, a je jedno, zda je to opeřené nebo chlupaté, si nás tak nějak uzpůsobí ke svým potřebám. Neboť pokud vlastníme cokoli živého a máme nějaký cit, není…

O kraji kolem Litoměřic, zvaném taky Zahrada Čech, psal kde kdo. Nedivím se, je to zvláštní kraj. Drsný a krásný. Zemědělský i průmyslový. Dost dlouho mi trvalo, než jsem si tu zvykla. Je mým domovem od ledna 1969. To už je pár desetiletí. Přesto mě…

Máte ho taky doma? Koho? No skřítka Naschválníčka, přece. Že skřítkové nexistují? No, nevím. Fakt je, že jsem ho nikdy neviděla. Ale... Určitě to taky znáte. Jdete pro klíče na místo, kde obvykle visí. Jenže ony nevisí. A tak začnete hledat. Po hodi…

Touhou. Vzpomínkami. Dětstvím. První láskou. Lesními jahodami. A taky první tajně vykouřenou cigaretou.

Láska. Všude na ni narážím. A dobrovolně přiznávám, že s ní mám problém. Ta pravá je prý bezpodmínečná, všeobjímající a sídlí v srdci. Čtvrtá čakra, barva červená. Být v jednotě. Se vším. I sama se sebou. Splynout. Ať se snažím jak chci, nesplynu.

Také brouzdáte po internetu? A čtete novinky a komentáře k jednotlivým zprávám? Já občas ano. Kdysi jsem narazila na zprávu, že na Slovensku omezili pravomoce myslivců. Už nesmí střílet všechno takzvaně toulavé na potkání, musí se trošku krotit.

Taky vás občas ovládá pocit, že "čas je běžec příliš rychlým krokem"? Mě jo. Zvlášť letos, kdy jaro momentálně usoudilo, že bude létem. Proč? Mé dny, zvlášť ty jarní, řídí počasí.

Jsem u dcery, mají oslavu třiceti let trvání firmy a tak hlídám. No, spíš funguju jako kuchařka a řidič. Ráno děvčata vypravím do školy a v poledne tu mladší odvézu do LŠU. Taky musím pustit slepice, doplnit krmítka na zahradě a nakrmit kočky. A pak…

Mám přítelkyni Marušku. Mimo psaní a červeného vína nás spojily kočky. Když jsem poprvé spatřila Maruščinu Mícu, ohromila mě. Netuším, kolik vážila, ale já jsem něco tak obrovského nikdy neviděla. Tedy pokud jde o kočku evropskou, alias kočku domácí.

Je sobota, skolila mě nějaká viróza a tak dřepím doma s hrnkem čaje a ovázaným krkem. Nic se mi nechce, únava a bolest hlavy mi na náladě nepřidají, jdu sama sobě na nervy. A ještě u sousedů pode mnou je hlahol a veselo. Zapnu rádio, to je docela do…

V roce 1969 emigrovala moje nejstarší sestra Marie s manželem do „západního“ Německa. Po pár neúspěšných žádostech koncem sedmdesátých let o vycestování na pozvání jsem její návštěvu vzdala. Navždy.