Ludmila Černá

Taky vás občas ovládá pocit, že "čas je běžec příliš rychlým krokem"? Mě jo. Zvlášť letos, kdy jaro momentálně usoudilo, že bude létem. Proč? Mé dny, zvlášť ty jarní, řídí počasí.

Jsem u dcery, mají oslavu třiceti let trvání firmy a tak hlídám. No, spíš funguju jako kuchařka a řidič. Ráno děvčata vypravím do školy a v poledne tu mladší odvézu do LŠU. Taky musím pustit slepice, doplnit krmítka na zahradě a nakrmit kočky. A pak…

Mám přítelkyni Marušku. Mimo psaní a červeného vína nás spojily kočky. Když jsem poprvé spatřila Maruščinu Mícu, ohromila mě. Netuším, kolik vážila, ale já jsem něco tak obrovského nikdy neviděla. Tedy pokud jde o kočku evropskou, alias kočku domácí.

Je sobota, skolila mě nějaká viróza a tak dřepím doma s hrnkem čaje a ovázaným krkem. Nic se mi nechce, únava a bolest hlavy mi na náladě nepřidají, jdu sama sobě na nervy. A ještě u sousedů pode mnou je hlahol a veselo. Zapnu rádio, to je docela do…

V roce 1969 emigrovala moje nejstarší sestra Marie s manželem do „západního“ Německa. Po pár neúspěšných žádostech koncem sedmdesátých let o vycestování na pozvání jsem její návštěvu vzdala. Navždy.

Před pětapadesáti lety jsem měla odpolední. Ráno jsem si jako každý den zapla rádio. Hrála tam vážná hudba a pak se ozvalo něco jako "lidi, zachovejte klid, u rozhlasu se střílí..."

Dnešní den začal úžasně. Ranní Dvojka, tedy Český rozhlas, ranní vysílání, se točil kolem vzpomínek na koncert Rolling Stones v Praze v roce 1990. Bohužel jsem neslyšela všechno, ale to jde napravit. Byla jsem tenkrát na mateřské s nejmladší dcerou …

Byla krásná, žlutá, s fialovými potahy. A trošku s nadsázkou se dá říct, že díky ní jsem se znovu vdala a mám třetí dceru.

Určitě to znáte taky. Potkáte se s někým a padne otázka „Jak se máš?“ Dost často následuje odpověď „Ále, stojí to za houby“ a následuje výčet proč.

„Cestička k domovu krásně se vine, hezčí je, krásnější, než všechny jiné.“ To jsem kdysi dávno recitovala v hodině českého jazyka.

Už je to sto let, kdy poprvé vysílal z letiště ve Kbelích Český rozhlas. A já si uvědomila, že tahle instituce mě provází celý život a dost mě ovlivnila.

Mám problém. S pamětí. Milá dáma mi podá ruku a představí se. V duchu si zopakuji její jméno. „To si budu pamatovat, vždyť se jmenuje jako...,“ řeknu si.