Rony Mach

Po třetí noční jdu se psem. Lesní cesta, šumění listí, štěbetání ptáků. Zakopnu, poněkolikáté, ale teď už padám.

Nejsou to jen sirény, co nás unaví. Nejsou to jen nosítka, co ti zlomí záda. Je to prostředí. Místa. Lidi. Atmosféra, která se ti zažere pod kůži.

Mluvili jsme spolu mezi výjezdy. Počty výjezdů s psychologickým až psychiatrickým kontextem narůstají… Lékař, zkušený, ostřílený. Žádný nováček s idealismem v očích.

Zastavil se jen na vteřinu. A zůstal v nás napořád. Dík, který jsme nečekali – a který se tím víc počítá…