Ilona Ondráčková

Bylo po poledni. Čekala jsem na jedné pražské anonymní autobusové zastávce. Přišla jsem s předstihem, jako vždy a všude, a využila jsem těch deset minut k malému občerstvení. V žaludku mi kručelo a byla mi zima. Pofukoval studený vítr.

„Tatínku, a jsou tady i žraloci?“ ptá se zvědavě holčička v jeho náručí. Drží se pevně jako klíště a rozhlíží se okolo sebe. Voda proudí směrem na Prahu a je v pozdním odpoledni tmavá s nádechem do zelena. Na dno nedohlédneš.

Může být náš svět dospělých, také plný kouzel a fantazie stejně, jako jsou jimi dětská srdce naplněná až k prasknutí? Možná, že ano. Určitě je to možné alespoň ve vzpomínkách.

Co byste si přáli, aby po vás jednou na světě, až už tu nebudete, zůstalo? Lidem, kteří vám byli nejbližší? Popřípadě dalším generacím, pokud jsou vaše ambice vyšší, než je hodnota vašeho IQ i EQ dohromady?

Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu chvíli bylo pouze mým zbožným přáním. Ve skutečnosti jsem uklouzla po vlhké dlažbě a jela jsem k zemi jako namydlený blesk. V mé malé dušičce i v těle se jako by život zpomalil.

Zahlédla jsem je jednoho prosluněného odpoledne, jak kráčí přes rušnou křižovatku v Praze. Věnovala jsem se zrovna své jedné z nejoblíbenějších činností při čekání na tramvaj. Chytání lelků a pozorování svých bližních.

Příroda nám namíchala nový parfém Podzimní zen. Vůně země, která je naplněná až po okraj všemi svými odvedenými sliby. Sametově hladká i drsně vroubkovaná. Odrážejí se v ní barvy temně fialové, tmavě rudé, zářivě žluté, tmavě zelené i oranžové.

Po zatažené obloze se opilým tanečním krokem začal prohánět vítr. Chvíli tančil svižnou polku v kruzích, aby za chvíli změnil styl v trhané a rychlé tango. Vír ledového vzduchu hnal oblaka do houfu před sebou. Posunoval je obratně za špičatou zasněž…

Po zatažené obloze se opilým tanečním krokem začal prohánět vítr. Chvíli tančil svižnou polku v kruzích aby za chvíli změnil styl v trhané a rychlé tango. Vír ledového vzduchu hnal oblaka do houfu před sebou.