Šárka Rosová Váňová

A taky vykydat dětem pokojíčky a školní tašky… Na počátku prázdnin mi naše devítiletá slečna oznámila, že je to JEJÍ pokoj a JEJÍ prázdniny. A tak jsem se sekla. Dám tedy tomu dítěti pocit zodpovědnosti a plnou důvěru!

Doma mám hrnek, ze kterého už třináct let nikdo nepije. A přesto bych ho za nic na světě nevyhodila. Býval mojí maminky. Mám taky spoustu jiných věcí, které by někdo nazval zbytečnými krámy. A mně to vůbec nevadí.

Před pěti lety vznikl tento blog. Psal se březen 2020 a roušky se staly součástí našich životů. Dnes, v tropických vedrech, působí představa dobrovolně nasazeného respirátoru skoro absurdně.

Vzpomínáte si na dobu respirátorů? Prázdné ulice, nekonečné fronty, dezinfekci na každém rohu a strach, který se vkradl do každého dne. Ještě dnes člověka při té vzpomínce zamrazí.

Že nevíte, co je pro moderátora nejhorší trest? Ukrutná muka, která se nedají vydržet? Diagnóza nedomykavé hlasivky a hlasový klid. Raději snese zarděnky nebo neštovice.

Deset let. Tak dlouho se naše rodina domáhala spravedlnosti ve sporu o černou stavbu, která poškodila náš dům. Deset let znaleckých posudků, odvolání, průtahů, procesních kliček a čekání.

Pokusím se poněkud ospravedlnit existenci něčeho tak obskurního, čím je pro muže dámská kabelka. Relativně normální, prostě standardní muž běžného typu totiž tento módní doplněk z duše nesnáší. A my ženy občas ještě více.

Na naši zahradu nemá prakticky nikdo přístup. Nechodí tam děti ani dospělí. V posledních týdnech tam zavítá málokdo. Možná právě proto jsme si všimli něčeho, čeho by si za běžných okolností nikdo nevšiml.

Nenávidím je, nenávidí je všechny moje kamarádky s váhou nad padesát kilo. Žádám celoplošné zrušení těch příšerných mučicích nástrojů, ze kterých každá normální ženská vyleze s příšernou depresí.

Co vše se může přihodit během deseti minut? I vteřina nám dokáže změnit život, to přece víme. Tři dospělé dcery popřály ke Dni matek, ale nepřijely. Pořád samá práce…

Píšeme čím dál tím víc na počítačích, laptopech, tabletech… S láskou se kochám verši psanými rukou mistrů básníků. Nedalo mi to a musela jsem je následovat, i když jejich věhlasu mé verše zdaleka nedosahují. Přesto mají cosi naléhavého sdělit…

V katalogu je všechno dokonalé. Usměvaví lidé, klid, pohoda a západy slunce. Realita? Ta má občas trochu jiný smysl pro humor.