Jiří Zedník

"Jiří, kde bereš tahle jména? Jaký Ezio Pinza? Jsi šílenec!" Ano, možná jsem šílenec, ale není můj problém, že neznáte tohoto velkého umělce.

Tento cyklus asi bude vcelku dlouhý. Pro dnešek vybereme tři kladné charaktery, které mě nejvíce oslovují. Nějak jsem zjistil, že jsou to všechno ženské. Do příště se nad tím zamyslím.

I české opery obsahují záporné charaktery, které sice nejsou možná tak záporné jako Scarpia nebo Jago.

Druhá část cyklu obnáší více titulů než ta první. Někomu mohou připadat některé volby malinko kontroverzní, ale já si za nimi stojím

Tento film je podle mého názoru nejlepší verzí Verdiho Requiem, která kdy byla nahrána. Navzdory technickým omezením, která jsou dána stářím filmu, je to na kvalitním plátně s dobrou zvukovou aparaturou opravdu dechberoucí zážitek

Jsou místa v klasické hudbě, kdy člověk automaticky přivírá oči, tečou mu slzy a nechává se unášet směsí harmonie a tónů. Předchozí části byly docela lehké. Zkusíme tedy třetí část.

Ač operní árie a klasická hudba ztrácejí popularitu, prostupují stále řadou filmu. Shledal jsem však obtížným si na ty tituly vzpomenout.

Jsou místa v klasické hudbě, kdy člověk automaticky přivírá oči, tečou mu slzy a nechává se unášet směsí harmonie a tónů. Každý člověk má taková místa jinde a neplatí na to žádné obecné pravidlo.

Nemám v úmyslu soupeřit s Davidem Hurwitzem a dalšími anglicky mluvícími hudebními kritiky. Většinou s nimi souhlasím. Uděláme dohodu: pokusím se vyhnout úplně starým nahrávkám, aby se zvuk dal poslouchat.

Maria Callas jako Tosca? Mohlo by se zdát arogantní recenzovat tak ikonickou nahrávku, ale jako vášnivý posluchač se do toho pustím.