Věra Hlaváčková

Byla Raněvskou ve Višňovém sadu, Kostelničkou v Její pastorkyni, Hitlerovou fotografkou v inscenaci Leni nebo třeba také hostinskou Annou v komedii Ženy Jindřicha VIII.

Za celý loňský rok jsem nenapsala žádný sloupek. Nějak jsem neměla chuť. A možná inspiraci, touhu, nevím... A pak jsem jednou pila kávu, sedla k počítači a napsala o kávě.

Každý má samozřejmě na krásu svůj názor. Někomu se líbí to a někomu zas tohle. Je to na nás lidech krásné, ta různorodost. Často jsem přemýšlela, jak je příroda úchvatná.

Asi to taky znáte – chcete nezištně pomoct, a buď se to obrátí proti vám, anebo se z toho vyklube něco zcela opačného a vy koukáte, jak se to mohlo přihodit.

V jednom oblíbeném českém filmu je věta: „Já jsem vítací typ, ale abych se mohl vítat, musím nejprve odejít.“ Když někdo odchází, počítáte s tím, že zase někdy přijde.

Že mi jednou bude už tolik let, to jsem nečekala. Myslela jsem si, že mně se to nějak vyhne a že budu pořád mladá a nikdy neumřu. Ouvej, jaký omyl!

Ponožky se zdají jako nevýrazná malá součást garderoby. Ale kdeže loňské sněhy jsou. Můj manžel miluje barevné ponožky, které jsou pěkně drahé a neuvěřitelně vychytané.

Jsme rozkročeni mezi Anglií a Francií, takže někdo dává přednost kávě a někdo čaji. Já jsem jednoznačný kafař. Svědomitý, dva velké hrnky denně jsou nutnost.

Byla Raněvskou ve Višňovém sadu, Kostelničkou v Její pastorkyni, Hitlerovou fotografkou v inscenaci Leny nebo hostinskou Annou v komedii Ženy Jindřicha VIII. na otáčivém hledišti. Doma už má pěknou sbírku sošek a plastik jihočeské múzy Thálie. Čtyři…