Věra Hlaváčková

Moje babička mě plísnila, když se mi do něčeho nechtělo, a říkávala: Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Myslela jsem si, že jsem líná a prostě se mi nechce.

Jak roky letí a člověk si uvědomí blížící se stáří, logicky si klade otázku, jestli by chtěl být zase mladý. Myslím, že být ve věku důležitých rozhodnutí není dnes snadné.

Jeden chlapeček mi nedávno řekl, že by chtěl jen soboty. Proč soboty, opáčila jsem. Protože už nejdu do školy a je přede mnou ještě volná neděle. Něco na tom je.

Pětačtyřicetiletou zubařku Kristýnu opustil po dvanácti letech manželství muž. Odešel za jinou. Zůstala sama s dcerou, na kterou možná tak úplně nestačí. Cítí se osamělá, bilancuje svůj vztah k bývalému manželovi, k současnému mladému milenci, k pro…

Byla Raněvskou ve Višňovém sadu, Kostelničkou v Její pastorkyni, Hitlerovou fotografkou v inscenaci Leni nebo třeba také hostinskou Annou v komedii Ženy Jindřicha VIII.

Za celý loňský rok jsem nenapsala žádný sloupek. Nějak jsem neměla chuť. A možná inspiraci, touhu, nevím... A pak jsem jednou pila kávu, sedla k počítači a napsala o kávě.

Každý má samozřejmě na krásu svůj názor. Někomu se líbí to a někomu zas tohle. Je to na nás lidech krásné, ta různorodost. Často jsem přemýšlela, jak je příroda úchvatná.

Asi to taky znáte – chcete nezištně pomoct, a buď se to obrátí proti vám, anebo se z toho vyklube něco zcela opačného a vy koukáte, jak se to mohlo přihodit.