Petra Langerová

Nechcete věřit, že vám vlastní sestra zabouchne dveře. Do domu, který jste pomáhali celý život opravovat. Ale stalo se. Rodinné dědictví má být pojítkem generací. Často se ale mění v bojiště. A to i mezi těmi nejbližšími.

Když rodič daruje dítěti byt a investuje statisíce do jeho budoucnosti, nečeká, že skončí na ubytovně. V českém právu existuje cesta zpět – odvolání daru pro nevděk.

Vztahy v rodině mohou být různé. Někteří příbuzní o sebe vzájemně pečují, jiní se o sebe nezajímají – a je to svobodná volba každého. Je pak také ale naší svobodnou volbou, komu přenecháme svůj majetek.

Dítě má právo milovat i nenávidět, jako každý člověk. Ale podle soudů má často i povinnost se stýkat s rodičem, a to i proti své vůli. Co když to však dítě z objektivních důvodů poškozuje?

Když vám zemře rodič očekáváte smutek, nikoli soudní spor. Bohužel však právě po smrti člena rodiny se odhalí, co o příbuzných nevíte a co jste si nezajistili.

Stává se to často. Rodič chce, aby po jeho smrti byl v rodině ohledně majetku klid. Ale závětí způsobí peklo. Rodina se rozpadne. Nikdo s nikým nemluví.

Úmrtí nájemce bytu představuje situaci, která má nejen citový, ale i právní dopad nejen na osoby blízké, ale i pronajímatele. Občanský zákoník upravuje, co se s nájmem bytu stane po smrti nájemce.

Darování majetku dědicům ještě za života zůstavitele je v České republice poměrně zaběhlou praxí. Rodiče často předávají nemovitosti či finanční prostředky svým dětem s úmyslem „vyřídit si vše za života“ a předejít případným sporům po své smrti.

Doposud se po rodiči nedalo soudně vymáhat, natož pokutami, aby o své dítě pečoval, či se s ním stýkal. Tato praxe se nyní rozhodnutím Ústavního soudu mění. A zásadně.

Může se 14leté dítě rozhodnout, u kterého z rodičů bude bydlet? Nebo, že se s rodičem nebude stýkat? Nevíte? Čtěte dál.