Kateřina Bolechová

Ve svém životě jsem vlastnila jen jedno jediné auto a ne jen tak ledajaké, bylo totiž putovní a v té době téměř veteránem, Fiat šestistovka z roku 1964.

O polední pauze jsem šla na chvíli ven. Přidal se ke mně muž, měl hůl a kýval se ze strany na stranu. Zapálil si a řekl: „Dneska je tlak 1035.“ Udiveně jsem se podívala.

Někdy se sama sebe ptám, jestli je pes skutečně tak věrný, nebo se jen nechal na rozdíl od kočky příliš domestikovat. Tihle čtyřnožci jsou plnohodnotní rodinní příslušníci.

Každá doba má své filmové idoly, jak by ne. K těm mým patřil rozhodně Vinnetou. Dokonce jsem kdysi napsala text, který začínal: „Byli jsme panelákoví Apačové...“

„Máme tady mravence,“ uslyšela jsem výkřik jedné z kolegyň. Rázem se mi v hlavě usadila písnička Ivana Mládka Mravenci v kredenci a nejen to.

Kolečkové brusle se čtyřmi kolečky v řadě takzvané „inlajny“ sestrojil Američan James Plimpton už v roce 1863. Přiznám se, že jsem jim 150 let nato také propadla.

Nedávno jsem slyšel vtipnou báseň budějovické básnířky Kateřiny Bolechové o fenoménu jablek na cestách.

Při slově vombat asi mnozí z vás netuší o čem je řeč. Ani já jsem netušila, ale před mnoha lety jsem pracovala s Australankou. Bavily jsme se o lecčems, i o zvířatech.

Pendolinem jsem jela jen párkrát v životě, naposledy z Ostravy do Prahy. Co se týče koupě jízdenek, jsem celkem staromilec, takže preferuji klasický způsob, u okénka.

Diety se nacházejí v úplně jiném modu než za mých mladých let. To byla větší divočina. Dnes existují výživoví poradci, což ale neznamená, že bychom se zbavili experimentů.