Zdeněk Pokorný

Stav bezduše ...není stav beztíže.    Naopak.   Tělo ztěžkne.   Připraveno   ke klanění.   Pusa připravena   k líbání rukou. Můj pomníkv životní velikostistojí na náměstí,objímám na něm dět…

Potřeba pomníku,a kvalita trávníku,věc lákavá,i zbytečná...Záleží na hřišti,záleží na člověku.Okna klášterní,už zhasla úplně.Je půlnoc,duchů hodina.Ve mně stydne kreva dech se zpomaluje,na okně záclona,prudce se rozkmitá.Není to průvanem,není to vět…

Když v letech 1591 až 1596 založil Jan ze Žerotína tuto papírnu, určitě netušil, že bude tak dlouho v provozu. Dnes je to s jedenácti zaměstnanci jediná výrobna ručního papíru v České republice i v Evropě a je v provozu neuvěřitelných 430 let. Nachá…

Co považujete za úspěch výchovy? No jestli ho vidíte v tom, že se dítko řídí vašimi radami - tak to jste vedle. Já za úspěch výchovy vidím, když se dítko chová jako vy, a to ve chvílích, když se nekoukáte... Dobrá. zkrátím to. Tak jo. Pořídil jsem s…

Kvokání, kvokání, strašnou nudu zahání, kvokání, kvokání, je lék.   Někdo má tu potřebu, ulevit si dopředu, kvokám si kvokám, ani nevím sám. Nevím jak a proč.   Ráno vstanu, píšu to. Jdu na nákup, šup to tam. Nekoupím a už žaluji. Unaven v…

V první části jsem se věnoval popisu našeho rodinného klenotu. Náš tatínek kárku velmi opečovával, přetíral ji, čistil a pravidelně mazal ložiska nábojů. Černým krémem na boty leštil gumy. Jezdil s ní pro propanbutanovou bombu.

Každý máme nějaký předmět, který se dědí. Z otce na syna. Pro mne je tím předmětem kárka, kterou je možné tlačit před sebou či zapřáhnout za kolo.

Nelze říci, že by naše tělovýchovná jednota stagnovala nebo dokonce prodělávala. To ne. Vždyť řada ocenění v klubových soutěžích, zejména čtvrté místo v okrese v karetní hře Lóra nebo páté místo v druhé divizi ve fotbalu je moc hezké umístění ve vel…

"Co to tam pořád šudláš! Dodělej to a pojď už!" slýcháváme od druhých. "No, jen si to tam takhle šudlej, počkej, von příde Karel a uvidíš, co ti na to řekne!" už třeba dost výhružně. Nebo jindy dobrácky: "Až si to došudláš, přijď za mnou, půjdeme ve…

Dveře do zlonického kostela, připomínající ošuntělou katedrálu, byly zavřené. Otevřely se až po mém velkém úsilí. Zůstal jsem s údivem stát na prahu a vnímal ten šum nebo spíš rachot kostela, narvaného lidmi romského původu.

S pomocí přátel jsme vytvořili nová pravidla známé karetní hry Americký nebo Kradený žolík. Obohatili jsme tuto hru o nové prvky, aby hra měla větší spád.

Bylo nebylo. Ministr na nějaké párty vyprávěl, jak se s nimi utrhl prám na Berounce a jak se v březnu koupali. A pak vyprávěl o Proškovi, nemluvovi a jeho větě, že by měli chodit pěšky. A ona ta věta zazněla a žila svým vlastním životem. Zarezonoval…