Jan Pražák

S koncem minulého roku definitivně dosloužila naše stařičká sedmnáctiletá pračka. Takový věk není na dnešní spotřebiče až tak úplně obvyklý, ale dlužno říct, že na jejím dlouhém životě měla nemalou zásluhu i moje Soňa.

„Jakube, dohlídneš na Filipa cestou do školy a zpátky, viď?“ „Jakube, pomoz Filipovi s úkoly, já to nestíhám.“ „Jakube, měj na tom školním výletě Filipa pořád na očích, aby si náhodou něco neudělal.“

S nekorektními slovními obraty v naší mateřštině se setkáváme na každém kroku. Mnohé z nich vážně porušují zásady rovného přístupu k národnostem a navíc jsou hrubě genderově nevyvážené.

Na své rodiče si pamatuji jen z dětství. O prázdninách mezi první a druhou třídou mě odvezli z města na venkov k babičce, abych si tam užíval čerstvého vzduchu, zatímco oni budou chodit do práce.

Tehdy za minulého režimu se policii říkalo veřejná bezpečnost. Byla to taková prodloužená ruka jediné vládnoucí partaje a o příslušnících VB kolovaly řady vtipů, poukazujících na jejich mdlou inteligenci.

Poslední dobou mi přijde, že klakson je pro některé lidi tou nejdůležitější součástí jejich automobilu. Kdyby tahle věc uměla artikulovat, chrlili by jejím prostřednictvím spoustu nadávek a hrubostí, aby ukázali svou nadřazenost.

Víte, jak vypadá dočista zblblá zamilovaná ženská, která na svém partnerovi přehlíží všechny chyby a je vůči nim totálně slepá? Jestli ne, tak byste se klidně mohli podívat na můj obrázek z doby před několika léty.