Jan Pražák

„Tys mě strašně zkazil, než jsem se s tebou potkala, nikdy by mě nenapadlo, že budu dělat takové věci,“ dobírá si mě občas moje manželka. Potutelně se u toho usměje, a hned navrhne, abychom si spolu zahřešili.

Stačí krátký náhodný pohled, mimovolně učiněné gesto nebo bezelstně vyřčená věta, kterou si někdo vztáhne proti sobě, a hned je oheň na střeše. Pak máte najednou spoustu práce, abyste to nějak urovnali, neřku-li obrátili v humor.

Není mým zvykem odhalovat své nejniternější pocity, ale tentokrát to udělám. Proč? Na popud své manželky, která prohlásila, že si asi ani nedovedeme představit, kolik zejména starších lidí se operace katarakty bojí.

Ten kluk se jmenoval Prokop, ale představil se nám jako Proky a od té doby mu nikdo jinak neřekl. Takto spolužák, který s námi kdysi v dávnověku první poloviny sedmdesátek minulého století sdílel stejný středoškolský ústav.

Sodoma, Gomora, dokážete si to vůbec představit? Že byste svou zákonnou nebo svého zákonného vzali před očima mnoha lidí obřadně okolo pasu, zašeptali: „pojď, lásko, půjdeme si na chvilku lehnout“ a odvedli do postele?

„Zprava dobrý, jestli můžeš, teď by to šlo,“ zahlásila mi moje drahá, když jsme se vraceli z podzimní dovolené a snažili se levotočivým obloukem najet z vedlejší silnice na hlavní. Tedy snažili, to není ten správný výraz.

„Opravdu bys to pro mě udělal? Nechceš si radši ten poslední řízek sníst ty sám? Fakt pojedeme na tu poznávačku, i když jsi chtěl původně k moři?“ Ne, nebyla to Pavlova slabost nebo submisivita, on mi prostě chtěl vyhovět.

Onoho zářijového odpoledne bylo metro kupodivu celkem poloprázdné. Na samém konci třetího vagónu seděla na trojsedačce postarší dáma s úzkým obličejem, ozdobeným přísným výrazem a naproti ní dvojice mladých lidí s mobily v rukou.

Už 15 let jsem blogerka, píšu na svůj blog příběhy, které mě potkají. Nedávno mě kolega bloger Jan Pražák inspiroval svým blogem Vyprávění ženy, která neměla žádná prsa.

„Stárnu a blbnu. Respektive s přibývajícím věkem dovádím k dokonalosti svou schopnost udělat ze sebe úplnou trubku a pořádně se ztrapnit.“ Těmito slovy mě uvítala Maruška při našem dalším posezení nad kávou a větrníkem.

Když jsem si brala Karla, byla jsem mladá, blbá a hlavně zamilovaná. Snad se v té době nějakým způsobem snažil i on, aby mě získal, ale jakmile se mu to podařilo, začala jsem pro něj být míň důležitá než obyčejný vzduch.