Jan Pražák

Už dávno jsem si zvykl, že občas tuto větu slýchám od různých lidí v hromadných dopravních prostředcích. Přiznám se bez mučení, že někdy jejich nabídky využiju, ale spíš ji odmítám s výmluvou, že jedu jen kousek.

Toho odpoledne dorazila Maruška do cukrárny s viditelně dobrou náladou. Její hluboké hnědé oči zářily a z větrníku si prťavou lžičkou nesla sousta k ústům rozmáchlými gesty, jakoby přitom dirigovala pomyslný orchestr.

Tenhle rozhovor jsem vyslechl, když jsem si v době odstávky naší závodní jídelny skočil na meníčko do jedné přeplněné restaurace v centru a přisedl ke dvojici mladších mužů.

Tenhle rozhovor jsem vyslechl, když jsem si v době odstávky naší závodní jídelny skočil na meníčko...

Začnu popisem toho žebráka, ať víme, s kým máme tu čest. Občas ho potkávám na trase metra B, výrazně kulhá po vagónu, opírá se o hůl, a když se přitočí k cestujícímu za účelem somrování, nasadí silný parkinsonovský třas.

Tedy na účet můj a já se vám teď dobrovolně přiznávám, co se mi minulý týden podařilo vyvést za blbost. Holt asi stárnu.

Když se Lenka navzdory mému ustavičnému přemlouvání rozhodla odstěhovat s naším tehdy dvouletým Péťou na samotu prakticky mimo veškerou civilizaci, tak jsem to neustál. Nešel s nimi a naše manželství definitivně přestalo fungovat.

Když se Lenka navzdory mému ustavičnému přemlouvání rozhodla odstěhovat s naším tehdy dvouletým Péťou...