Jan Pražák

Tenhle rozhovor jsem vyslechl, když jsem si v době odstávky naší závodní jídelny skočil na meníčko do jedné přeplněné restaurace v centru a přisedl ke dvojici mladších mužů.

Tenhle rozhovor jsem vyslechl, když jsem si v době odstávky naší závodní jídelny skočil na meníčko...

Začnu popisem toho žebráka, ať víme, s kým máme tu čest. Občas ho potkávám na trase metra B, výrazně kulhá po vagónu, opírá se o hůl, a když se přitočí k cestujícímu za účelem somrování, nasadí silný parkinsonovský třas.

Tedy na účet můj a já se vám teď dobrovolně přiznávám, co se mi minulý týden podařilo vyvést za blbost. Holt asi stárnu.

Když se Lenka navzdory mému ustavičnému přemlouvání rozhodla odstěhovat s naším tehdy dvouletým Péťou na samotu prakticky mimo veškerou civilizaci, tak jsem to neustál. Nešel s nimi a naše manželství definitivně přestalo fungovat.

Když se Lenka navzdory mému ustavičnému přemlouvání rozhodla odstěhovat s naším tehdy dvouletým Péťou...

Emháďák. Možná to na poslech zní trochu hanlivě, ale je to člověk důležitý, neb bez nějž bychom se po městě museli přepravovat vlastní silou, ať už tělesnou nebo motorizovanou. A věřte mi, že to nemá vždy jednoduché.

„Pane Pražáku, nemůžu založit fakturu, nejde mi tam číslo účtu a dost to spěchá. Můžete přijít?“ ozvalo se přednaštvaně v telefonu. Měl jsem poslední den před dovolenou, už se viděl někde v českých luzích a hájích, a teď tohle.

Pánové, obdivujete rádi ladné a okulibé ženské tvary? Dámy, nosíte s oblibou takové oblečení, které posiluje vaše sebevědomí a zdůrazňuje vnadnou krásu? Však to je správné, a kdyby tomu tak nebylo, asi bychom brzy vyhynuli.