Jan Pražák

„Ty máš ale kliku, představ si, že chybělo málo a měl bys teď před sebou místo mě příšeru se zafačovanou hlavou, s nohama, rukama v sádře a o berlích. Anebo jsi tady taky klidně mohl sedět sám.“

Určitě se vám to už někdy stalo. Jedete z práce v MHD, těšíte se domů na své blízké, a najednou to na vás přijde.

Určitě se vám to už někdy stalo. Jedete z práce, těšíte se domů na své blízké, a najednou to na vás přijde. Potřebujete bezodkladně navštívit ona místa, jinak se může stát malér. Mně se to přihodilo před pár dny v metru a měl jsem kliku.

Už dávno jsem si zvykl, že občas tuto větu slýchám od různých lidí v hromadných dopravních prostředcích. Přiznám se bez mučení, že někdy jejich nabídky využiju, ale spíš ji odmítám s výmluvou, že jedu jen kousek.

Toho odpoledne dorazila Maruška do cukrárny s viditelně dobrou náladou. Její hluboké hnědé oči zářily a z větrníku si prťavou lžičkou nesla sousta k ústům rozmáchlými gesty, jakoby přitom dirigovala pomyslný orchestr.

Tenhle rozhovor jsem vyslechl, když jsem si v době odstávky naší závodní jídelny skočil na meníčko do jedné přeplněné restaurace v centru a přisedl ke dvojici mladších mužů.

Tenhle rozhovor jsem vyslechl, když jsem si v době odstávky naší závodní jídelny skočil na meníčko...