Jan Pražák

Sodoma, Gomora, dokážete si to vůbec představit? Že byste svou zákonnou nebo svého zákonného vzali před očima mnoha lidí obřadně okolo pasu, zašeptali: „pojď, lásko, půjdeme si na chvilku lehnout“ a odvedli do postele?

„Zprava dobrý, jestli můžeš, teď by to šlo,“ zahlásila mi moje drahá, když jsme se vraceli z podzimní dovolené a snažili se levotočivým obloukem najet z vedlejší silnice na hlavní. Tedy snažili, to není ten správný výraz.

„Opravdu bys to pro mě udělal? Nechceš si radši ten poslední řízek sníst ty sám? Fakt pojedeme na tu poznávačku, i když jsi chtěl původně k moři?“ Ne, nebyla to Pavlova slabost nebo submisivita, on mi prostě chtěl vyhovět.

Onoho zářijového odpoledne bylo metro kupodivu celkem poloprázdné. Na samém konci třetího vagónu seděla na trojsedačce postarší dáma s úzkým obličejem, ozdobeným přísným výrazem a naproti ní dvojice mladých lidí s mobily v rukou.

Už 15 let jsem blogerka, píšu na svůj blog příběhy, které mě potkají. Nedávno mě kolega bloger Jan Pražák inspiroval svým blogem Vyprávění ženy, která neměla žádná prsa.

„Stárnu a blbnu. Respektive s přibývajícím věkem dovádím k dokonalosti svou schopnost udělat ze sebe úplnou trubku a pořádně se ztrapnit.“ Těmito slovy mě uvítala Maruška při našem dalším posezení nad kávou a větrníkem.

Když jsem si brala Karla, byla jsem mladá, blbá a hlavně zamilovaná. Snad se v té době nějakým způsobem snažil i on, aby mě získal, ale jakmile se mu to podařilo, začala jsem pro něj být míň důležitá než obyčejný vzduch.

„Kluci, určitě zas dostanu na pokoj chrapouna a budu mít zkaženou celou dovolenou.“ Těmito slovy se nám pravidelně svěřoval náš dávný kolega Pavel se svými obavami, než vyrazil na nějaký zájezd.

Oslava tradic a končícího léta spojená s hudbou, tancem a ochutnávkou burčáku a vína. Taková bude společenská akce pod širým nebem Vinohraní & Orlová na fest.

„Jestli se tady před tebou rozklepu, tam mi to budeš muset prominout. Stalo se mi to sice už před měsícem, ale když na to pomyslím, tak se ještě dneska strachy naježím.“ Maruška si opatrně lokla kávy a posloužila soustem zákusku.

Ty dvě sestry byly překvapivě rozdílné. Radku pánbůh obdařil figurou, se kterou by mohla soutěžit o miss world, zatímco o Majce by se dalo se smutným úsměvem říct, že co jí vepředu nahoře odepřel, to jí vzadu dole vynahradil.

Bylo brzké odpoledne jednoho z mnoha tropických dní letošního léta, kdy teplota v pražském centru už dávno překročila třicítku. „Proboha, snad bude klimatizovaná,“ zadoufal jsem při pohledu na blížící se tramvaj.