Bruno Solařík

Přelom let 1941 a 1942 přinesl řadu překvapení. Porážka wehrmachtu novými sovětskými tanky s sebou nesla především otázku, kde se ty tanky vzaly.

Na frontě přichází čas účtování. Neúspěch wehrmachtu v SSSR hodnotí němečtí generálové, zahraniční tisk i obyvatelstvo říše.

Na přelomu let 1941 a 1942 se lámaly i fráze říšských médií. Tirády o postupu od vítězství k vítězství nahradily zprávy o „krácení fronty“.

O vánocích 1941 pokračoval nápor Rudé armády na frontu skupiny armád Střed. A Hitler se konečně odhodlal k vyhlášení sběru šatstva pro armádu.

Vrchní velení pozemních vojsk převzal Hitler razantně, ale prakticky ihned zjistil svou bezmoc, ať šlo o včasný přísun posil, nebo o udržení fronty.

V prosinci 1941 nabraly na obrátkách změny ve velení wehrmachtu. Na jejich pozadí došlo ke konfliktu dvou významných velitelů: Klugeho a Guderiana.

Maršál Brauchitsch provedl v prosinci 1941 cosi, co vypadalo jako chyba. Ve skutečnosti spáchali chybu ti, co měli mít z jeho jednání prospěch…

Maršál Brauchitsch byl historiky označen za neschopného zbabělce. Stejný názor si na něj v prosinci 1941 učinil Hitler. Bylo to tak doopravdy?

Za sovětské ofenzívy v prosinci 1941 se vrchní velitel Brauchitsch choval podivně. Daleko zvláštnější než to, co učinil, je ovšem to, co neučinil.

Není ústup jako ústup. Vždycky stojí za to, když si aktéři jakéhokoli podniku nejdřív navzájem ujasní význam termínů. Ne vždy se to podaří.

Zhroucení blitzkriegu u Moskvy v prosinci 1941 vyžadovalo změnu v systému i osobách, zodpovědných za velení wehrmachtu. Neobešlo se to bez bizarérií.

Řešení katastrofy u Moskvy se Hitlerovi vymyká z rukou. Sám si to nepřipouští, ale před svými veliteli i vojáky začíná ztrácet kredit.