Olina Táborská

V knize Patriot vzpomíná Alexej Navalnyj na své dětství a mládí v Sovětském Svazu, dospívání, studium, vylomeniny, seznámení s manželkou Julií. I na okamžiky, které ho zavedly do opozice.

S vlašským salátem je to jako s řízkem. Málokdo ho oželí. Jsou stateční vegani, vegetariáni, dietáři, ale stejně je pro většinu lidí velkou dobrotou.

Máme je v hlavě, ani žádné recepty nepotřebujeme. Levná jídla. Ženy našeho věku si je pamatují, mladší kuchařky mají výhodu, sledují-li známé foodbloggery.

Kdo vymyslí řešení bytové situace v Praze, bude tak slavný jako ten, kdo vynalezne univerzální lék na rakovinu. Obojí se zdá být neřešitelné.

Už jsem to zažila, brzy uplyne přesně polovina mého života bez svobody a polovina s ní. Ve které jsem se líp bavila?

Rodí se málo dětí. Inu, nedostupné bydlení, nízké mzdy, obavy z budoucnosti. Roli hraje i frustrace z politické scény, která místo podpory přináší chaos, korupční aféry a populismus bez plánu.

Když jsme se sešli se spolužáky po deseti letech po základní škole, žasli jsme nad proměnou jedné z nás.

„Jděte už s tím vaším Babišem někam!“ křičela paní. Než vystoupila, stihla soupeře v hádce slušně pokořit. Kdo ví, na čí straně byli ostatní cestující, nuceni hádce přihlížet…

Každý z nás má své zkušenosti z cestování vlakem, autobusem, tramvají, trolejbusem, ale i letadlem či lodí. Někdy je to povětšinou snesitelné, někdy naopak.

Jsou to nejnavštěvovanější místa i v Praze. To odpovídá mračnům lidí, prodírajících se dovnitř několika vchody, kdy má jeden chuť se otočit a prchat pryč.