Olina Táborská

Kdo vymyslí řešení bytové situace v Praze, bude tak slavný jako ten, kdo vynalezne univerzální lék na rakovinu. Obojí se zdá být neřešitelné.

Už jsem to zažila, brzy uplyne přesně polovina mého života bez svobody a polovina s ní. Ve které jsem se líp bavila?

Rodí se málo dětí. Inu, nedostupné bydlení, nízké mzdy, obavy z budoucnosti. Roli hraje i frustrace z politické scény, která místo podpory přináší chaos, korupční aféry a populismus bez plánu.

Když jsme se sešli se spolužáky po deseti letech po základní škole, žasli jsme nad proměnou jedné z nás.

„Jděte už s tím vaším Babišem někam!“ křičela paní. Než vystoupila, stihla soupeře v hádce slušně pokořit. Kdo ví, na čí straně byli ostatní cestující, nuceni hádce přihlížet…

Každý z nás má své zkušenosti z cestování vlakem, autobusem, tramvají, trolejbusem, ale i letadlem či lodí. Někdy je to povětšinou snesitelné, někdy naopak.

Jsou to nejnavštěvovanější místa i v Praze. To odpovídá mračnům lidí, prodírajících se dovnitř několika vchody, kdy má jeden chuť se otočit a prchat pryč.

Říká se tomu přikrádání. Někdo si totiž myslí, že když si přivlastní drobnost, nevadí to. Za socialismu to byl doslova folklór. Říkalo se, že kdo neokrádá stát, okrádá rodinu.

„Žiješ v džungli, přizpůsob se, jinak nemáš šanci a my s tebou rozhodně ne,“ řekla mi Klára a požádala o rozvod. Pravý důvod neuvedla.

„Dva roky jsem byla jako au paire v bohaté rodině finančníků v New Yorku. Nezáviděla jsem jim jejich životní styl ani peníze, na které tragicky doplatili.“