Olina Táborská

Zeptala jsem se kamarádek, jaké mají vzpomínky na své rodiče. Co jim předali pozitivního. Výpovědi jsem nekrátila. Četla jsem je s nadšením, které snad „chytne“ i vás.

Třicet čtyři let od dvou týdnů, kdy jsem vystála dolík proti Melantrichu a prošla se stávkujícími ČKD Prahou, stojí za vzpomínku. Poslouchám a čtu různé názory, pár podnětů by tedy bylo.

Slovenský nacionalistický politik Danko se opět postaral o nelichotivý věhlas. Navrhuje národní menu ve slovenských restauracích. Nic cizího prý. (Snad mu to vláda vymluví.)

Jak jsem slyšela, tak jsem sepsala. Jsem prostě sběratelka příběhů a už dávno vím, že to, co nabízí život, nikdo nevymyslí, věřím, že ani umělá inteligence.

Kvalita informací ovlivňuje voliče. Jedni si od důvěryhodných zdrojů potvrzují své poznatky, jiní se nechají od nedůvěryhodných, o to důraznějších zdrojů zmanipulovat.

Závist je přece lidská vlastnost, jako mnoho jiných vlastností, řeknete si. Ve skutečnosti je závist spouštěčem většiny nesvárů.

„Chcete se mít dobře? Tak pro to něco dělejte.“ (Petr Šimůnek, šéfredaktor Forbes) Když se ti děje něco, co nechceš, odmítni to. Prostě to jen odmítni.

Mám na Slovensku rodinu i hodně přátel, a tak si dovoluji trochu popřemýšlet o nadcházejících volbách v této malé velké zemi, jak se Slovenská republika prezentuje ve světě.

Tak jsem minule stihla oslavit babí léto, jako bych tušila, že vstanu do dne s oblohou šedivou, i když tuším, že během dne ještě na chvíli zmodrá.

Kalendář naznačuje, že nás léto opouští. Loučíme se s ním neradi, i když v posledních letech je spíš protrpíme, nebydlíme-li tak, že nám tropy nevadí. Neznám moc lidí, jimž to vyhovuje.

Nedělíme se na černé a bílé, hetero a homo, křesťany a muslimy. Dělíme se na slušné a grázly. Jedni budují a druzí ničí. Jak šel čas, tak tomu bylo a bude.