Jan Cempírek

Občas zajdu na teraristickou burzu. Bývá jednou měsíčně v budějovickém Metropolu a je tam na co koukat. V teráriích chovatelé nabízejí spoustu různé drobotě.

Vypadl na mě ze šuplíku jakýsi zažloutlý, léta zapomenutý papír. List pokrytý změtí čar. Byla na něm tužkou namalovaná závodní dráha a pak šmodrchanec podivných čárek.

Dneska jsem otevřel počítač… a ejhle, vyskočil požadavek: změňte heslo. A nastalo to, co v podobných případech bývá už téměř pravidlem. Heslo je slabé. Změňte na silnější.

Bydlel jsem jistý čas na sídlišti. Děti byly tenkrát školou povinné a já na tu dobu vzpomínám rád. V paneláku rozhodně nebyla nuda.

Napsal jsem nedávno knížku o broucích. Dětem v ní vysvětluji vše o těchto našich drobných sousedech a knížka má docela úspěch.

Miluju hospodské česnečky. Zaprvé mi opravdu chutnají. Ale hlavně – za druhé – když si mohu česnečku dopřát, znamená to, že mám ten den pohov.

Stalo se začátkem léta, v Alpách. Kousek pod Dachsteinem mě a kamarády zastihla bouřka. Skutečně to bylo divoké.

Vrátil jsem se z Toskánska. Byl jsem tam poprvé – a hned láska. Nejen kvůli Sieně, Lucce nebo šikmé věži, ale hlavně kvůli krajině. Mírně zvlněná, zelená, s domky a sady.

Návody na splněná přání znějí jednoduše: vyslov touhu a Vesmír ji splní. Nebo: chyť zlatou rybku a požádej. Ale pozor! V té jednoduchosti číhá past.

Mstivost je ošklivá vlastnost. Ale víte, že se mstí i technika? Stroje? Přestane vám třeba fungovat kávovar. Přivolaný technik jen zmáčkne čudlík a mašinka se rozběhne.