Jan Cempírek

Moje žena je samaritánka. Aspoň ve vztahu k zelenině a ovoci. Doma se nám kvůli její potřebě konat dobré skutky pravidelně hromadí bizarní kolekce různě defektních plodů.

Venku je sychravé počasí, blíží se konec roku, brzy je tma, člověk tak nějak zvážní. A leckdy třeba i přemýšlí nad tím, co tady po něm zůstane? A jestli vůbec něco?

Občas zajdu na teraristickou burzu. Bývá jednou měsíčně v budějovickém Metropolu a je tam na co koukat. V teráriích chovatelé nabízejí spoustu různé drobotě.

Vypadl na mě ze šuplíku jakýsi zažloutlý, léta zapomenutý papír. List pokrytý změtí čar. Byla na něm tužkou namalovaná závodní dráha a pak šmodrchanec podivných čárek.

Dneska jsem otevřel počítač… a ejhle, vyskočil požadavek: změňte heslo. A nastalo to, co v podobných případech bývá už téměř pravidlem. Heslo je slabé. Změňte na silnější.

Bydlel jsem jistý čas na sídlišti. Děti byly tenkrát školou povinné a já na tu dobu vzpomínám rád. V paneláku rozhodně nebyla nuda.

Napsal jsem nedávno knížku o broucích. Dětem v ní vysvětluji vše o těchto našich drobných sousedech a knížka má docela úspěch.