Jan Flaška

Existuje typ stěhování, při kterém se sice nezvednete ze židle, ale přesto po něm toužíte pořídit si chatu na samotě u lesa a už nikdy nepoužít elektrický proud.

Pamatuju se, že když jsem chodil na střední, posmíval jsem se opeře. Divně oblečení lidé se toporně pohybují po jevišti a uječenými hlasy zpívají naprosté bláboly.

Občas zaslechnu v rádiu rozhovor s dobrodruhem, co se prosekal amazonskou džunglí, obletěl Kamčatku na rogalu, žil půl roku s lidožrouty a další...

Říká se, že se člověk v současnosti čím dál víc vzdaluje od praktického života. Já s tím začal dávno, ještě před počítači a mobily.

Jeden můj známý napsal na Facebooku, že kdyby byl při svých rozměrech slepicí v nejlepším věku, tak by téměř denně snesl jedno dvou a půl až tříkilogramové vajíčko.

Nedávno jsem se dozvěděl, že celý systém celosvětové navigace GPS tvoří pouhých 31 družic na oběžné dráze. Každá z nich přitom vysílá signál o výkonu jen 50 wattů.

Máloco dokáže v člověku probudit takový pocit vítězství, jako když se mu podaří nad něčím vyzrát. V době, kdy svět ještě dával smysl, to byl souboj mozků – kdo s koho.

Možná vás ráno mobil budí jemným tónem s názvem „Lesní pohoda“. Pokud ale jako já patříte k většině lidstva, vzbudí vás už o dvě hodiny dřív agresivním pípnutím.

Zkusme teď všichni na chvíli zapomenout na radikální politiku. Extremismus najdete i tam, kde byste ho nečekali: v každodenním používání věcí.

Když se ráno probudíte po noci, kterou jste strávili v karaoke baru, dojde vám, jak úchvatný orgán je mozek: nejenže vám dal zapomenout na to, co jste tam dělali a s kým.