Jan Flaška

Někteří lidé mají rádi adrenalin – skáčou padákem, lezou po skalách nebo se dívají na politické debaty bez prášků na uklidnění. Já mám taky adrenalinové zážitky.

Vyrazili jsme s rodinou k moři. Týden jsme bydleli v přímořském městečku tak malebném a turistickém, že nás tam parkovné stálo víc než naše auto.

Rozumem těžko uchopitelný koncept Nekonečna lidi odjakživa fascinoval. Aby si ho nějak představili, zkoušejí kdeco. Nám k tomu doma stačí prádlo.

Říká se, že nikdo ve skutečnosti nevypadá tak hrozně jako na fotce v občance. Já nevypadám dobře na žádné. Zjistil jsem, že na každé působím dojmem, jako bych měl zácpu.

Zjistil jsem, že jsem reliktem minulosti. Ustrnul jsem v době, kdy lidé ještě nezírali do mobilů a texty nebyly prošpikované obrázky srdíček a slintajících žlutých koleček.

Vzhledem k tomu, že naše děti dělaly psí oči, u nás doma už dávno chcípl pes a se ženou žijeme na psí knížku, řekli jsme si, že je možná na čase pořídit opravdového psa.

Všichni je známe: Lidi, co se nikdy nemýlí. Když se s nimi pohádáte o to, jak se píše slovo „frustrující“, budou vám tvrdit, že správně je „flustrující“.

Je zajímavé, že když rodič řekne: „Půjdeme na nenáročný výlet s krásným výhledem,“ dítě to slyší jako: „Vezmu tě na pochod smrti do Mordoru, kde tě na konci sežere medvěd.“

Jako malý jsem chtěl vysílačku, abych si mohl volat s kamarády. Bezdrátové telefony tehdy existovaly jen ve sci-fi knížkách a všechno, co mělo anténu, vyžadovalo povolení.

I přesto, že hasiči nepracují každý den, jsou na výjezdy vždy připraveni. Každý člen jednotky má své povinnosti a je na telefonu, aby v případě potřeby vyrazil okamžitě.