Jan Flaška

Někdy ve čtvrté třídě jsem zdědil salát umatlaných stránek, volně nasypaných do desek s titulkem „Vlastivěda“. Poprvé jsem se seznámil s fenoménem sdílených prostředků.

Je zvláštní, jak se kolem vás najednou rozhostí ticho a klid, když uprostřed pokoje nahlas a zřetelně prohlásíte, že by měl někdo vynést koš.

Spousta lidí si myslí, že by se dnešní svět neobešel bez počítačů. Zapomínají přitom, že se v jejich stínu krčí jeden důležitější hrdina – kávovar.

Seděli jsme onehdy s chlapy v hospodě a spoustu hodin jsme nad pivem probírali takové ty chlapské věci. Konkrétně jsme mluvili o dětském prádle.

Na začátku listopadu je na některých stromech ještě zelené listí, ale výlohy obchodů už ve vás vzbuzují pocit, jako byste se měli připravovat na expedici na severní pól.

Když nevíte, jak sestavit nábytek, přivrtat poličku, dotáhnout kapající kohoutek nebo opravit rozbitý vypínač, můžete si domů zavolat hodinového manžela.

Mé první setkání s překladovou literaturou proběhlo v době, kdy jsem jako malý dostal od rodičů bateriovou ruční vrtačku z východního Německa.

Jedním z nejhorších provinění, jehož se mohou partneři dopustit během konverzace ve společnosti přátel, je praní svého špinavého prádla na veřejnosti.

Moje žena si kdysi půjčila knihu o feng-šuej, což je prastaré čínské umění o tom, jak správně rozmístit po bytě pytle na odpadky, sektorový nábytek a žehlicí prkno.

Moje žena výborně vaří. Já umím uvařit jenom palačinky a pizzu z krabice. Nebýt jí, dávno bych zemřel na kurděje nebo otravu igelitem. Její vaření má ale jednu zvláštnost.

Největším vynálezem lidstva je bezesporu kolo. Jako součást bicyklu nebo automobilu umožňuje člověku pohodlný přesun na delší vzdálenosti a mně umožňuje ztratit se.