Hana Mudrová

Pro mne realita již mnoho let, pro společnost senzace: Postižené děti při péči znamenají obrovskou zátěž rodiny a pomoc je taková nějaká nic moc.

V pátek třicátého se událo cosi nevídaného: První dáma pozvala do Lán sociální pracovnice z celé země a poděkovala jim za všechno, co dělají. Před ní to byl pouze prezident Beneš těsně po válce.

Říct někomu, že si za rakovinu může sám, je tvrdé, kruté, zbytečné. Vadilo mi to u Duška, ale lékařce z mammacentra tu (ostatně velice lehkou) zmínku nevyčítám.

Stane se v životě leccos, jenže mnoho lidí bývá uzavřeno ve svém problému a i když se odhodlají požádat o pomoc, bývají zklamaní. Nadávají na systém, na to, jak hloupě a poníženě si připadali.

Začátkem července se objevila zpráva o navržené změně zákona o domácím násilí. Objevila jsem ho až díky diskuzi, která se částečně stočila na trestání dětí. Takže ne zcela pochopené téma.

Rozhodnutí soudu zase zaklepalo míněním. Nyní velmi neobvykle, takzvaně chlípný otec se totiž nekonal. Nebo naopak, konal nějak jinak, bránil se a dokazoval - a zachránil se.

Před několika dny bylo ve sněmovně zamítnuto zvýšení příspěvku na péči v prvním a druhém stupni. Co z toho také vyplývá?

Na čarodějnicích se pořád hrálo o trpasličí svatbě, že prý láska srdce ničí - a ono to tak nějak může být. Jakpak to s tou láskou, onou velmi žádanou a proklamovanou, také bývá?

Je velmi zajímavé rozkrývat dějiny a ještě zajímavější s pokorou poznat, že ne všechno tradované je skálopevný fakt. Vítejte nad zamyšlením válečném.

Máme málo mimin. Přisypeme peníze a bude se rodit víc, říkají takzvaní moudří. Nějak ale nemají páru o tom, jak se dneska žije.