Hana Mudrová

Stále častěji se setkávám s dalšími stránkami těch slavných dnů, kdy vznikl náš stát a jeho prvních let. Myslím si, že mají stále silněji, co říct dnešku.

Nežiju pouze problémy ostatních, najdu si čas i na přátele z oblasti psavé. Moc často je neuvidíte naživo, ale jejich myšlenky, zapsané slovy, dovedou pohladit, drnkat na skryté struny, inspirovat.

Pilně se vzdělávám, ráda mám přehled o tom, co se děje. Někdy mne ale zamrazí –jako před týdnem, kdy jsem byla v jednu chvíli úplně zmražená.

Nedávno jsem si poklábosila se starší paní, která leckoho zná, ví skoro všechno o životě a jak to má správně vypadat.

Nebaví mne naříkat, odmala jsem byla cepovaná ve smyslu: Tak jdi a něco s tím udělej. Pravda, bylo to pohodlné, protože jsem „něco dělala“ i za ty dospělé, ale dnes to má hlubší smysl.

Pro mne realita již mnoho let, pro společnost senzace: Postižené děti při péči znamenají obrovskou zátěž rodiny a pomoc je taková nějaká nic moc.

V pátek třicátého se událo cosi nevídaného: První dáma pozvala do Lán sociální pracovnice z celé země a poděkovala jim za všechno, co dělají. Před ní to byl pouze prezident Beneš těsně po válce.

Říct někomu, že si za rakovinu může sám, je tvrdé, kruté, zbytečné. Vadilo mi to u Duška, ale lékařce z mammacentra tu (ostatně velice lehkou) zmínku nevyčítám.

Stane se v životě leccos, jenže mnoho lidí bývá uzavřeno ve svém problému a i když se odhodlají požádat o pomoc, bývají zklamaní. Nadávají na systém, na to, jak hloupě a poníženě si připadali.

Začátkem července se objevila zpráva o navržené změně zákona o domácím násilí. Objevila jsem ho až díky diskuzi, která se částečně stočila na trestání dětí. Takže ne zcela pochopené téma.

Rozhodnutí soudu zase zaklepalo míněním. Nyní velmi neobvykle, takzvaně chlípný otec se totiž nekonal. Nebo naopak, konal nějak jinak, bránil se a dokazoval - a zachránil se.