Josef Veselý

Zahajujeme 596. schůzku, uvozenou vlastními, a to těmito velmi upřímnými slovy: „Horoucí lásku k vlasti milerád vyznávám.“

Zejména zásluhou císaře Josefa II. se u nás prosadilo zcela nové nazírání na svět, v jehož centru se teď namísto Boha ocitl člověk jako individualita.

Náboženská svoboda, již přinášel toleranční patent, neměla pouze svoje nadšené příznivce, ale samozřejmě i zaryté odpůrce.

Na záležitosti víry pohlížel Josef s volnomyšlenkářskou velkorysostí. Dávno mu vadil vypjatě katolický kurs, pěstovaný v říši s tichým souhlasem matky.

„Předzvěstí velikých změn se v poslední den roku 1780 stalo zrušení katolických misií, které zejména v českých zemích praktikovaly koniášovský náboženský teror.“

Titulek nám naznačuje, o kom a o čem bude tato schůzka. Část jest přejata z jazyka latinského, jejž ač se o něm tvrdí, že jest mrtvý.

Po smrti Marie Terezie se Josef II. vrhl okamžitě do gigantické přestavby státního ústrojí a hlavně vztahu mezi státem a obyvatelstvem.

„Nový pořádek věcí!“ zvolal pruský král Fridrich II., když k němu dorazila z Vídně novina o smrti jeho konkurentky Marie Terezie.

Podobně jako v ostatní Evropě, také u nás dosahuje hudební tvorba baroka i rozvoj hudebního života své vrcholné fáze až v 18. století.

Josef, který byl už pomazán a korunován jako římský král, se stal po smrti svého otce automaticky císařem a přijal jméno Josef II.

Kdoví, co přimělo císařovnu Marii Terezie, aby se věnovala reformám. Že by to byla vnitřní potřeba, o tom lze s úspěchem pochybovat.