Josef Veselý

Vřele vás vítáme na scéně české historie. I tentokrát budeme hovořit o našich předcích, tentokrát o těch, kteří žili, milovali a pracovali před více než dvěma staletími.

Vydejme se do domu v ulici Anežské na Starém Městě pražském a odtud poputujeme do domu U Zlatého půlkola vedle Železných dveří v Michalské ulici.

Ještě jednou se pozastavíme u jedné z těch osobností, jejichž jméno by zapadlo v prachu zapomnění, kdyby si jej nevšiml autor, povýšený na vykladače našich dějin.

Toho dne, v pondělí 29. října ráno, když se ubíral Věk do koleje, bylo sychravo, nepěkně a mžilo, a nepodobalo nikterak, že se zatažená nebesa vyjasní.

Opět se scházíme s českou historií, abychom nad ní chvilku popřemýšleli a případně z ní vyvodili potřebné naučení pro přítomnost.

V evropských válkách pouze ve letech 1792 až 1815 sloužilo prý ve francouzské armádě postupně čtyři a půl milionu mužů. Z nich asi 300 000 padlo v přímých bojích.

Změna, kterou prošla škola ještě za Marie Terezie, byla závažná. Přitom nešlo jen o děti, ale taky o dospělé.

Na dnešní, v pořadí šestisté třicáté osmé schůzce, ocitli opět na jedné odbočce. Člověk, ocitne-li se na odbočce, najmě na odbočce historické, by měl využít příležitosti.

Česká koruna na hlavě dalšího našeho krále. Leopold nejenže usedl na český trůn, ale dal si při tom aktu nasadit na hlavu českou korunu.

Setkáváme se po šestisté třicáté šesté a vy jste nás zrovna zastihli na jedné z křižovatek, takových, jakých jsme měli v našich dějinách povícero.