Josef Veselý

Vímť já jeden krásný zámek nedaleko Jičína, ostává tam kováříček a má krásného syna. A v tom zámku panna byla, ovčáříčka milovala, milovala v tajnosti, přišla k něm...

Nyčko, dětičky, vám dám něco na památku. Podnes nemoh jsem se od těchto peněz odloučit – ale do hrobu je s sebou nevezmu.

Zhruba před měsícem jsme si dali v Toulkách českou minulostí pohov. Relativní pohov, neboť vysílat jsme nepřestali, čehož svědkem je i dnešní schůzka.

Od osudných výstřelů v Sarajevu do začátku první světové války uplynul měsíc. Hlavní hrdina Haškova románu Josef Švejk většinu tohoto období strávil v blázinci. Zatímco venku probíhaly dějiny, Švejk užíval azylu psychiatrické léčebny.

My jsme se nyní, na jednom z uzlových míst našich dějin, na chvíli zastavili. Do zorného úhlu našich zraků padlo soukromí obyvatel Koruny české.

„A ještě ti musím toto vypsati, jak Anička opět se mi velmi přepadla, ač přece veselá jest, než naději se, že ty zoubky míti bude, neb ještě stále žádného nemá.“

Tato schůzka na toulkách českou historií je třístou devadesátou pátou, a než dorazíme k dílu čtyřstému, tak se pozastavíme, neboť nás čekají věci zásadní.

„Čteme o tom národu slovanském, že všechny jiné svou slávou převyšoval, protože je svou statečností a hrdinstvím předčil.“

Všechny texty pod jeho portréty tvrdí, že byl serenissimus, potentissimus, invictissimus. Tyto superlativy přeloženy z jazyka latinského znamenají: Nejjasnější.