Pavla Bergmannová

Říká se, že štěstí přeje připraveným. Jenže já mám poslední dobou takový dojem, že mě v životě potkávají hlavně situace, na které se člověk připravit nemůže.

Před 140 lety zazvonil na území Čech první telefon. Bylo to přesně pět let od podání patentové přihlášky Grahama Bella, jehož vynález zásadně změnil možnosti komunikace.

Při svých četných cestách vlakem je odpočítávám jako korálky v růženci. Některá znám osobně, ba téměř důvěrně, jiná jen z letmého záblesku, když se míhají za oknem.

Před Vánoci jsem během brouzdání po internetu zcela náhodně objevila kroniku obce Kunratice. Na tento název lze na mapě České republiky narazit hned několikrát.

Pandemie covidu – se všemi omezeními – nás letos už podruhé uzavřela za zdi našich bytů a domů. Ve snaze ochránit zdraví je nám doporučováno omezovat sociální kontakty.

Je téměř všude kolem nás. Není sice vůbec vidět, ale stále útočí ze všech stran. Někdy velmi zhurta, drze a hlasitě, jindy se zase nenápadně plíží!

„Tak už to přišlo, tohle je ta krize středního věku,“ říkávám si poslední dobou častěji a častěji! Ta když se totiž dostaví, tak člověk najednou notně znejistí.

„Tato polévka patří mezi velmi rychlé a chutné. Máte ji hotovou za 15 minut, a to bez legrace!" psalo se v receptu! Vařit bez legrace? Není to trochu škoda?

Divadlo! Jak moc mi poslední tři měsíce – vzhledem k složitým okolnostem a nutným omezením – chybělo!