Matouš Hrdina

Nové technologie a online služby by nám měly šetřit práci, čas a peníze. Často to ale jen předstírají. A každá iluze většího pohodlí má skrytou cenu, kterou rádi přehlížíme.

Po celém světě slábnou a mizí malé jazyky i regionální dialekty. Je to dlouhodobý proces, který se ještě zrychlil po nástupu AI. Společnost a kultura je kvůli tomu zase o něco chudší a rozhodně to není přirozený jev.

O rizicích zdivočelé umělé inteligence a nutnosti zpomalení vývoje AI teď debatuje celý svět. Místo technických kapacit AI bychom ale měli řešit spíš ekonomické pozadí věci. Jako vždy jde totiž hlavně o peníze.

Čím dál více lidí má dojem, že veškerý obsah na sociálních sítích je určen jim osobně. A když se jim náhodou nelíbí, dávají to hlasitě najevo. Nehledejme za tím sebestřednost, ale spíše neodvratnou změnu pravidel komunikace.

Ubývá hospod, piva se pije méně, mizí tak i štamgasti. Je to škoda, protože právě štamgastství může být dobrým lékem na řadu společenských problémů. Měli bychom jej ale trochu víc studovat a nespojovat ho jen s hektolitry ležáku.

AI chatboti poskytující okamžité odpovědi na různé otázky vážně poškozují média. Jejich pohodlné služby ale mají skrytou cenu také pro řadové uživatele. Pomalu totiž zapomínáme, jak na internetu cokoliv najít.

Nejen nová filmová Odyssea ukazuje, jak se z mnoha oblastí kultury vytrácí fyzičnost, smyslnost a živost. Pro divoká dobrodružství rozporuplných hrdinů není v atmosféře všudypřítomného sledování a morálních soudů místo.

Ze sociálních sítí se na nás valí závěje spamu a podvodných nabídek. Digitální ekonomika je plná lží a přetvářky, ale neměli bychom za tím hledat jen morální rozklad. Systém je nastaven tak, že často ani jinak fungovat nemůže.

Globální tažení za zákaz sociálních sítí pro mládež se posouvá do další fáze, ve hře je evropská regulace. Europoslanci by se ale nejdřív měli podívat na situaci v Austrálii, kde se z oplocení sítí stalo tragikomické fiasko.

Kulturní války se na sociálních sítích často roztáčejí kolem údajně přirozených vlastností mužů a žen a jejich vzájemných konfliktů. Když si uvědomíme, že jde převážně o imaginární konstrukce a symboly, může nám to ulehčit život.

Sociální sítě nám nabízí širokou paletu snadno čitelných estetik a identit, se kterými se můžeme ztotožnit a uspokojit tak svou touhu někam patřit. Vměstnat do těchto škatulek národní kulturu je ale překvapivě složité.

Strašidla nás nikdy neopustila. Už nás nepronásledují na starých hradech a hřbitovech, ale spíš v zákoutích digitálních platforem. Duchové a přízraky se totiž vždy uměli skvěle přizpůsobit aktuálnímu technologickému pokroku.