Barbora Tögel

Rozmach AI vyvolal obavy z přílivu dezinformací. Teď se ukazuje, že samotné lži a manipulace nejsou jediná potíž. Další problém nastává ve chvíli, kdy začneme na chatboty spoléhat i při samotném ověřování faktů.

Přední světoví politici stále častěji dělají neuvážená rozhodnutí, jejichž následky pak odnášíme všichni. Kromě arogance a neschopnosti za to může i fakt, že realitu vnímají jako videohru – ať už přeneseně, nebo zcela doslova.

Čím dál větší část života trávíme pod dohledem státu, soukromých firem i našich blízkých. Sledují nás jiní, sledujeme se navzájem, a často nám to už ani moc nevadí. Proč jsme si ale na neustálé špehování tak snadno zvykli?

Masové nahrazování lidských pracovníků chatboty stále nepřichází, jakkoliv ho hlasy z AI byznysu očekávají každým dnem. Možná je to i proto, že řada zaměstnání nikdy nedávala smysl. A na zbytečné práce jsou pořád nejlepší lidé.

Z fantasy, superhrdinů a dalších „nerdských“ žánrů se v posledních dvou dekádách stala zásadní část popkultury. Při pohledu na závěje braku se ale nabízí otázka, jestli jsme to s nerdstvím trochu nepřehnali.

Kdekdo se chlubí, jak se statečně odstřihl od prohnilého digitálního světa a dává přednost offline životnímu stylu. Zároveň ale stále zíráme do displejů a je zřejmé, že na současné analogové módě něco nehraje.

Globální boj o moc a zdroje začíná eskalovat také v online prostoru. Ukazuje se to i na převedení americké části TikToku do rukou tamních investorů, které teď staví nejen evropské politiky a uživatele před řadu tíživých otázek.

Sociální sítě zachvátila nostalgie po údajně posledním dobrém roce 2016. Lidem možná ani tak nechybí deset let stará móda nebo mizející mládí, ale spíš to, jak tehdy vypadal internet.

Prostřednictvím sociálních sítí jsme na sebe začali uplatňovat nedosažitelné standardy fyzické krásy. A aby toho nebylo málo, naše představy o ideální tváři neurčuje jen lidský vkus, ale také mechanismy strojového vidění.

K přelomu roku tradičně patří předpovědi trendů, které budou hýbat kulturou a společností. Většina prognóz ale selhává, protože spoléhají jen na sledování sociálních sítí, které jsou velmi pokřiveným zrcadlem reality.

Pod slovem česká kuchyně si představíme pár tradičních jídel typu svíčkové, ale o moc dál většinou náš přehled nesahá. Nemůže za to nedostatek zvídavosti, ale hlavně fakt, že je čím dál těžší narazit na zajímavé psaní o jídle.

Nové trendy v hudbě, módě nebo designu už se nestřídají tak výrazně, jako tomu bylo po většinu minulého století. Navzdory častému dojmu to ale neznamená, že by se kultura zasekla. Možná se jen díváme špatným směrem.