Barbora Tögel

Prostřednictvím sociálních sítí jsme na sebe začali uplatňovat nedosažitelné standardy fyzické krásy. A aby toho nebylo málo, naše představy o ideální tváři neurčuje jen lidský vkus, ale také mechanismy strojového vidění.

K přelomu roku tradičně patří předpovědi trendů, které budou hýbat kulturou a společností. Většina prognóz ale selhává, protože spoléhají jen na sledování sociálních sítí, které jsou velmi pokřiveným zrcadlem reality.

Pod slovem česká kuchyně si představíme pár tradičních jídel typu svíčkové, ale o moc dál většinou náš přehled nesahá. Nemůže za to nedostatek zvídavosti, ale hlavně fakt, že je čím dál těžší narazit na zajímavé psaní o jídle.

Nové trendy v hudbě, módě nebo designu už se nestřídají tak výrazně, jako tomu bylo po většinu minulého století. Navzdory častému dojmu to ale neznamená, že by se kultura zasekla. Možná se jen díváme špatným směrem.

Nadšené fanoušky už dnes nemají jen sportovní týmy nebo kapely, ale takřka kdokoliv, od nejrůznějších značek až po politiky. Z fanouškovství se stává zásadní pilíř kultury i byznysu. A často to má dost nehezké následky.

Často zvažujeme, jestli věci dělat jen ze zájmu a pro radost, nebo pro peníze. Boom influencerství s sebou přinesl víru, že oba principy jde spojit dohromady. Ale realita digitální ekonomiky ukazuje, že tak jednoduché to nebude.

AI nástroje už umí vytvořit realistická videa. Sílí proto obavy ze zneužití AI pro tvorbu fake news a rozpadu sdílené reality. V rozporu s realitou jsou ale především tyto paniky, které pomíjí skutečný stav a smysl AI byznysu.

Rostoucí společenské nerovnosti ignorujeme nebo přinejlepším řešíme jen jejich dopady na ty nejchudší. Sociální realitu ale nepochopíme, dokud ve vědě, médiích i umění nezačneme kriticky zkoumat i svět a životy bohatších vrstev.

Po měsících nejistoty se začaly rýsovat detaily dohody, podle které má TikTok v USA přejít pod kontrolu tamních investorů. Je to nešťastný krok, který bude mít dalekosáhlé následky pro globální internet.

V politice i veřejné debatě se šíří myšlenky, které jako by vypadly z hlubokého středověku. Ve skutečnosti jsou ale velmi současné. A pokud je budeme přehlížet coby tmářské bludy, uniká nám podstata společenských traumat.

Řada lidí žije v dojmu, že kultura a politika provozovaná na sítích nemá s tou „skutečnou“ nic společného. Hranice mezi online a offline prostorem ale už dávno neexistuje, což se ukázalo i v případě vraždy Charlieho Kirka.

Debata o AI ve školství se zacykluje. Nadšenci tvrdí, že AI školy zachrání. Skeptici varují, že děti zhloupnou. Dokud si ale nevyjasníme, k čemu má vzdělávací systém sloužit, hádky kolem AI budou jen vyprázdněným divadlem.